Přeskočit na hlavní obsah

Příspěvky

Zase kráva za volantem

Jedu si tak 110 v prostředním pruhu na dálnici do Prahy. Je po dešti, pravidelně míjím cedule se sníženou rychlostí na 120. Držím si odstup, radši větší, protože vím, jak se lidi (a nechce se mi hned říkat muži) na silnici chovají. Všechno to jede hladce a plynuje, jsem spokojená a pokorná. Nikam se necpu. Užívám si to. Najednou slyším troubení - pět rychlých zatroubení TŮT TŮT TŮT TŮT TŮŮT. Nevím, co se děje, tak se opatrně rozhlídnu. Zleva mě předjíždí týpeček v černém jaguáru a PRSTEM NA MĚ UKAZUJE. Pravděpodobně i něco pořvává, ale to přes zavřená okýnka neslyším. Trochu mě zamrazí, protože nevím, co se stalo, rozesmutním se, zmateně koukám do zpětných zrcátek, co se to jako děje, ale nevím. Vážně nevím.
Čas od času se mi (nám všem, doufám), stane nějaká lapálie. Někdy se bojím najet z nájezdu na dálnici. Někdy se spletu a manévruju na poslední chvíli. V prvních letech řízení byl ten výstražný blikací čudlík s trojúhelníkem mým nejlepším přítelem - na omlouvání a děkování. Teď už j…
Nejnovější příspěvky

Když jde Pražák na výlet po Praze, tak...

...nechápe, jak se to tu mohlo tak změnit. Samá matrioška a obchod se sklem! Když byl Pražák ještě malej, nic takovýho tu nebejvalo. ...se durdí, že je všude tolik lidí. To nemůžou bejt v klidu doma? (ale sám doma není) ...kroutí hlavou nad cenami v centru, tím, že si to ti turisti stejně koupěj a ještě je u toho ti obchodníci ošálej. Sám si pak na dovolené kupuje předražené grundle na pláži a má radost, jakej je to dobrej kauf. ...chce jít na Karlův most, ale pak radši zahne a vezme to jinudy, protože lidi. ...plánuje, že půjde na Petřín, ale čeká, až bude jezdit lanovka. Když jezdí, tak se mu to zrovna nehodí, protože v létě je tam moc lidí, takže to plánuje už deset let. ...si myslí, že je lepší než ostatní. Všichni ostatní jsou tu totiž naplavenina nebo turisti, ale pražák se už takovej narodil. ...je na sebe pyšnej, jakou vymyslel rafinovanou trasu. Až do chvíle, kdy vidí, že ji vymyslelo dalších 100 rafinovaných lidí. ...si brblá pod fousy celou cestu o tom, jak už sem nikdy nepůjde, p…

Proč je NE silnější než ANO aneb Síla vlastního (ne)VĚDOMÍ

Něco se mi v hlavě odblokovalo. Přišlo to ze dne na den, bylo to slyšet skoro jako lupnutí - jako když praskne chřest vejpůl, jako když se otevře lusk hrášku. Už rok(y) dělám věci ve stejném ničícím paternu a kdybych si je nezvědomila a nepodívala na ně z jiného úhlu, nikdy je neuvidím takové, jaké jsou. Protože jsou docela dost hrozné.
Od léta se trápím se ztrátou sebe sama, své kreativity, výkonnosti, efektivity, chuti vůbec něco dělat... Koronová karanténa mi s tím nijak nepomohla, naopak mi dala volnost, sebrala jistoty a nechala mě napospas sobě samé. Což bylo přesně to, co jsem potřebovala. Zatímco se celý Instagram vrhnul do čtení knížek, cvičení, pravidelnosti, uklízení, kreslení a vzdělávání, já se plácala mezi stejnými dny a stejnými zdmi sama se sebou. Jak bych si se mohla ztratit v takovou chvíli, když si nikam nemůžu odejít? Svou vlastní přítomnost jsem si uvědomovala plytkým dnem i bezesnou nocí. Jsem tady. To, co teď dělám, dělám já. Tady a teď. Nemyslím na budoucnost, p…

Kouzlo Marie kondo, které ve Forbesu přehlídli

Tento veselý text je reakcí na článek Jak letos na jarní úklid aneb Co mě v karanténě (ne)naučila Marie Kondo z Forbesu, který na mě tuhle vykouk, protože internety o mně vědí všechno. Během prvních týdnů karantény jsem se (z nudy) dostala k Netflixovému seriálu Tidying Up with Marie Kondo. Do té doby jsem o Marii pouze slyšela, ale nikdy ji neviděla. Už vůbec jsem se o uklízecí metody nezajímala a byla spokojená s tím, jak to doma mám. Netušila jsem, jak mě seriál vezme - během prvního dílu se mi sám od sebe zorganizoval pracovní stůl. Pak jsem si vzala na paškál i šatník a papíry. Na šuplíky se teprve chystám. Měla jsem pocit, že jsem objevila zázrak! Nejen, že mě uklízení začalo bavit (tedy, zatím ne z dlouhodobého hlediska a spíše impulzivně), ale pochopila jsem SMYSL učení KonMari. Nejen, že si nechávám jen věci, které u mě spark joy, ale taky je zorganizuji tak, abych je měla stále na očích a věděla, kde co mám. A na to paní redaktorka zapomněla.
"Marie Kondo nemá pravdu.&qu…

Sprostý svět knižního podsvětí

"Vydám si knížku sama, aby mi do toho nikdo nemluvil," vesele jsem si pomyslela a do roka a do dne udělala. Ne, neměla jsem promyšlenou obchodní strategii. Ne, neměla jsem připravený eshop. Ne, nechtěla jsem do knihkupectví. Ano, řídila jsem se impulzivními nočními rozhodnutími, vždyť jsem přeci bohém, písmenková víla a intuice mi pomůže. A taky pomohla.
S haldou čerstvě vytištěných prvotin, složených v nohách postele malého vršovického přízemního bytu, jsem si slastně oddychla. A mám to doma! No jo, ale co teď s tím? S lehkým vyhořením jsem připravila web, prodala první kusy po známých, ponořila se do světa knižních instagramerů a rozeslala desítky nabídek po knihkupectvích. K mému naivnímu šoku mi na spolupráci kývli dva čeští distribuční giganti - Euromedia a Pemic Books (s těmi to ale nedopadlo a na mých 5 follow-up mailů už nikdo neodpověděl). Knížku jsem poslala ještě do menšího knihkupectví a rozjela to s Euroškou - čas dobýt knižní trh a stát se novou českou nejprodávaně…

Jak jsem tuhle zjistila, že jsem vlastně od narození feministka

Žiju v nádherné sociální bublině. Jsem obklopená stejně smýšlejícími lidmi, máme společný humor, dokážeme si hodiny povídat, máme stejné kroužky, rozumíme si a předáváme si spoustu názorů a zkušeností ze svých vlastních životů. Ve výchově jsme byli vedení podobně. Právě to, z jakých (ne)poměrů pocházíme, nás spojuje, v tom podvědomě nacházíme tu společnou jistotu.
Byla jsem vychovaná ve víře, že jsem předurčená k úspěchu. Že má můj názor stejnou hodnotu, jako názory ostatních, i když... tím, že jsem Lev, jsou pro mě mé názory jediné "správné" a vůbec slyšet ty ostatní jsem se musela mechanicky naučit. Že mám právo studovat cokoli, co chci. Že není pochyb, že bych na to (ne)měla hlavu. Že můžu dělat jakoukoli kariéru, po které toužím, a dostat zaplaceno stejně, jako chlapi. Že patřím do politiky, když budu chtít. Že si můžu vybrat partnera, nebo jestli vůbec nějakého chci. Že můžu nechtít děti. Že nepatřím jen do kuchyně, že nemusím žehlit (protože když se prádlo správně pov…

Proč mi nejde pracovat (jen) pro peníze

Když jsem před lety dávala výpověď z plného úvazku, byla jsem marketingem naprosto znechucená. Tenhle nádherný obor, do kterého jsem se v patnácti zamilovala díky Davidu Ogilvymu a jeho knížce O reklamě, mě naprosto znechutil. Poslední plnoúvazkové měsíce jsme totiž řešili pořád jen peníze, rozpočty, škrty, budgety, finance. Kolik na to máme, kolik můžeme ušetřit, co seškrtáme, kde přidáme. Jak vykouzlit znouzectnost ze seškrtaného rozpočtu. Měla jsem svého milovaného oboru plné zuby (nebo plnej hajzl, jak po vzoru šestileté dětské moudrosti doma říkáme) a nemohla jsem vystát už ani vteřinu v té finanční mašinérii. 
Chtěla jsem tvořit, ne počítat. Za každým slovem jsem viděla jen točící se zlaťáčky. Zůstat ještě chvíli, doženu se ke zbláznění. 
Abychom si rozuměli, peníze jsou důležité a rozpočty taky. Je potřeba vědět, kolik bude práce stát, co si za ni můžeme dovolit zaplatit, na kolik nás to vyjde, jak s penězi hospodařit. Je potřeba se umět prodat, smlouvat, vyjednávat o ceně. Je…