Přeskočit na hlavní obsah

Kdyby rok bylo prase aneb Ohlédnutí za 2019

Když jsem se dozvěděla, že rok 2019 je v čínském horoskopu prase, což znamená blahobyt, těšila jsem se, jak konečně neuvěřitelně zbohatnu (prodejem knížky samozřejmě), budu v balíku, za vodou,  žít si jako prase v žitě a do pusy mi budou lítat pečená kuřata... Jediné, co mi teď lítá do pusy, jsou mušky svilušky z kytek, kterých jsem si domů natahala až moc (kytek), a teď se jich nemůžu zbavit (mušek). Za vodu jsem se během roku nedostala, v některých měsících spíš pod, ale jako takové malé prasátko v malém žitném políčku si vlastně žiju. Zjistila jsem totiž, kolik toho v životě (ne)potřebuju. A to je asi to nejvíc, co mi rok 2019 mohl dát.

Uplynulý rok pro mě byl jako cosinusoida (machřím, ale musela jsem si vygůglit, která funkce je která). Začala jsem hezky nahoře, postupem měsíců se propadla a končím (snad) zase trošku výš. I když nevím, jak moc nahoře jsem vlastně začínala.

První měsíce v roce jsem se "smiřovala" se svou novou rolí - spisovatelskou. Zvykala jsem si na to slovo, zvykala jsem si tak o sobě přemýšlet. Navázala jsem spolupráci s Euromedií a knížka Zbožňuju tě navždy putovala do Luxoru, Knih Dobrovský, Megaknih, Mallu... V tu chvíli to pro mě bylo splněné přání a od té chvíle chodím knihkupectví okukovat, jestli tam tu moji mají. A mají! Naposledy jsem vzala Zbožňuju z regálu do ruky tento týden a uvědomila si, jak dlouhou cestu jsem od příběhu ušla. To, co bylo jednou bolavé, čerstvé, nepochopené, to je pro mě dneska vzdálené, zahojené a neosobní.

V prvních měsících jsme se taky sestěhovali s Kocourkem, zařídila jsem si domácí kancelář, objevili se noví klienti a postupně jsem se z přízemní tmy vyšplhala na duhový mráček. Z okna se kochám nádhernými západy slunce, užívám si světlý byt a začínám mít ráda tu svou knížku.

V létě mám narozky a s nimi přišla vlna nečekané nestability. Lehký pracovní otřes mi mnohem víc zatřásl duší, hodnotami, vírou v sebe sama až do té míry, že jsem měla pocit ztráty a odcizení sama se sebou. Skoro tři měsíce jsem nevěděla kdo jsem, co chci, kam se chci posunout. Žila jsem dál, dělala stejné věci, ale nestála na pevných základech. Cítila jsem se prázdná, zmatená, bez ohně kreativity. S tolika možnostmi, že nevím, co dělat dřív, tak nedělám vůbec nic.

Postupně a pomalu, stejně jako klíčící semínko, jsem začala růst a zrát, vytahovat se k novým obzorům a upevňovat to, co mi chybělo - kořeny a základy. Místo "nové" Verunky jsem ze spánku probudila tu "starou". Začala jsem si víc a víc dovolovat to, co jsem potlačovala. Uvědomila jsem si, proč jsem se kreativně zablokovala - potlačíme-li jednu kreativní činnost, v útlumu budou i ty ostatní. Pokud si nedovolím kreslit, když mám chuť, sotva mi půjde psaní na povel.

Krok za krůčkem, lístek za lístečkem postupně rostu ke svému potenciálu a dovoluji si žít. Začínám se cítit víc sama sebou, stabilněji ve svých rozhodnutích. Vyměňuji styl "honem honem teď" za "v klidu, máš dost času". Na tom pomalém žití/cestování/jídle přeci jen opravdu něco je.

Závěrem roku jsem si potvrdila část osobnosti, o které jsem ani nevěděla, že existuje. Nikdy jsem o sobě veřejně nehlásila (v onlajnech ani mezi přáteli), že jsem "něco extrémního". Neříkala jsem, že jsem feministka, nehlásila jsem, že jsem "do ekologie a udržitelnosti". Přišlo to ruku v ruce s celým vývojem. Došlo mi to, co všichni víme, ale možná si to někdy nechceme připustit - jak moc nás tvaruje výchova. Byla jsem vychovaná jako silná žena, osobnost, duše, kreativní, svobodná a něžná. Ve snech jsem byla podporovaná, nesvazovaná, se zázemím a láskou za sebou. Netušila jsem, že to "není normální", že bych neměla stejná práva, výhody, příležitosti jako jiní jen proto, že jsem žena. U nás v rodině jsme feministi všichni.

Na bolavý krk priznic, na teplotu lípa, na bříško máta, na zuby šalvěj. Oblečení zašít, co není hezké, to se nosí na doma, a pak putuje na hadry. S vodou se zbytečně neplýtvá a třídí se všechno, co jde. Že jsem malý ekoterorista, šaman a ezoš mi došlo až ve chvíli, kdy jsem svůj přístup k životu a přírodě začala porovnávat s ostatními. Najednou  jsem zjistila, že to, co dělám zcela přirozeně a často odmalička, je proces, ke kterému jiní musejí dojít.

Letošní rok nebyl jednoduchý. Byl to rok změn, ztráty pevné půdy pod nohama a v jistém smyslu i ztráty dětské naivity a přerodu v ženu. Byl rokem objevení staronových hodnot, boje za šťastnou duši i přijetí sama sebe. Utvrdila jsem se v tom, kolik toho nepotřebuju, což mělo být původní téma celého článku, ale myšlenky se rozlétly jinam. Nepotřebuju totiž nic, obloženost věcmi mě naopak tíží a svazuje. To, co potřebuji, jsou věci, které se nedají koupit (jak se chytře říká v pohádkách) - láska a čas mých blízkých, čas na sebe sama, inspiraci, spánek a čistou hlavu.

Kéž je rok 2020 pořádná jízda na stabilních základech, která přinese spoustu dobrého a odnese toho špatného.


Komentáře

  1. Ty jo, nezní to moc jako jednoduchý rok, ale na druhou stranu určitě hrozně obohacující!

    Little Dreamer

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jednoduchý nebyl (i když já si tu dramatičnost a přehánění nikdy neodpustím), ale spoustu mi toho dal :)

      Vymazat
  2. Závěr, že vlastně nepotřebuješ nic, je podle mě naprosto skvělý závěr a uvědomění si v tomto roce. Kéž bych k tomuto prozření uměla dojít i já, zvlášť v případě oblečení, stále se obklopuji více a více a přitom mě to pak akorát štve, že toho mám tolik (i ostatních věcí samozřejmě) a nevím co s nimi.. tak třeba přijde v roce 2020. :D :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Držím palce, ať k tobě tahle vlna prozření taky dojde :) S oblečením je to náročné, naprosto rozumím :D U mě přišel zlom, když jsem se začala víc zajímat o udržitelný život, pak jsem si uvědomila, kolik toho mám a nepoužívám.

      Vymazat

Okomentovat

Děkuji za komentář ♥

Nejčtenější

12 typů (hrozných) šéfů, se kterými se setkáte úplně všude

Život mávne proutkem a najednou má(m) člověk za sebou patnáctiletou pracovní zkušenost (stačí začít brigádničit už na střední a stejný obor dělat i ve třiceti), během které projde pod rukama mnohých šéfů, manažerů a nadřízených. Kdo už někdy nějakého šéfa měl, ten ví, že jsou všelijací. Někteří nás inspirují a motivují, jiní deptají a potápí. Je fajn si z toho (často s odstupem) vzít alespoň krapet dobrého, i kdyby to mělo být jen nakopnutí ke změně zaměstnavatele. Každý z mých šéfů, klientů a manažerů mi do života něco dal a posunul mě tam, kde jsem teď (ať už je to kdekoli). Ve volné chvíli (na volné noze) jsem dala dohromady seznam 12 nepříjemných (arche)typů, které se nejčastěji opakují. Třeba mezi nimi poznáte i toho svého (což vám nepřeji). Tak tedy, konec (rádoby) vtipných poznámek v závorkách a jdeme na manažerskou hitparádu.

1. Vraceč
Vraceč je nespokojený šéf, který vám vrátí práci ne 3x, ale 20x a stále nebude spokojený. Jediné, co ukončí vaše trápení, je deadline, kdy odevz…

20 novoročních přání a předsevzetí

Aby bylo jasno, na předsevzetí mě nikdy moc neužilo. Ještě na střední (před internety dnešní podoby a s holčičími časáky v ruce) jsem si pravidelně dávala předsevzetí, která se týkala mé postavy - zhubnu, budu cvičit, nebudu jíst po sedmé večer. Nikdy jsem to nedodržovala a kvůli tomu samu sebe odsuzovala, protože jsem byla přesvědčená, že mám slabou vůli. Teď už vím, že jsem si vybírala jen špatná přání a ve špatném pořadí. Měla jsem začít u své duše, až pak se přesunout k fyzičnu. Vůli slabou nemám, ale línou, to občas jo. Ale ani to není úplná pravda. Všichni si zasloužíme čas od času odpočívat a je důležité si to neplést s leností.
Seznam 20 novoročních předsevzetí jsem dávala podvědomě dohromady vlastně celý rok. Jsou to rady a přání, kterými bych se ráda řídila. Které mi udělají život kvalitnější, hodnotnější a snad i spokojenější. Inspirujte se jimi, co hrdlo ráčí. Vyberte si své nejoblíbenější a budu ráda, když seznam doplníte i o něco svého.
1. Budu se mít ráda
Tohle přání je…