Přeskočit na hlavní obsah

Nevratné ztráty a (ne)nálezy


Je půl druhé v noci, štědrovečerní den před námi, celoroční čekání na Ježíška skoro za námi. Až se vyspím a vstanu, budeme zdobit stomeček, dobalovat poslední dary, připravovat večeři a těšit se na světýlka a rodinný čas, který je mi rok od roku vzácnější. Půst držet nebudu, protože když mi klesne cukr a tlak, je mi zle. Přijela jsem na Vánoce k rodičům a hned spadám do svých dřívějších ponocovacích zálib. Chystám se už do postele a hledám hodinky. Na noc si je nechávám v ložnici, abych mohla čekovat, kolik je hodin. Koupila jsem si je před lety na měření kroků, ale protože jsou ty hodinky celkem ohyzdné, gumové a nepohodlné, nosím je v kabelce. Přesně tam teď ale nejsou.

Když třikrát přerovnám, přeházím, vyndám a zase vrátím obsah kabelky i batohu, začíná mi být jasné, že tam asi nebudou. Jsem si jistá tím, že jsem je měla s sebou a dívala se na čas na tramvajové zastávce. Cestou mi musely vypadnout. Mohlo to být při vytahování peněženky u autobusu nebo při lovení klíčů. Nebo kdykoli jindy. Seberu mobil, zapnu lucerničku a jdu prohledat kapsy kabátu, kam si je taky někdy dávám.

Je důležité o mně vědět, že neztrácím věci a vím, kde co mám. Nikdy jsem nebyla ten typ, co si v šatně zapomene cvičební úbor, co ztratí tři kružítka do roka, co v kavárně zapomene rukavice. Ne. Věcí si vážím a dávám na ně pozor.

V kapsách u kabátu nejsou. Potichu si odemknu a jdu ven. Je zima, ale ne tak moc. Vánoce máme už několikátý rok na blátě. Nechce se mi oblékat kabát, tak to risknu jen v mikině a v pantoflích. Jdu před barák. Zastavím se a nasaju zimu, tu melancholickou vůni dětství, komínů, které kouří a smrdí uhlím nebo dřevem.

Přejdu dvoreček, unavená očka přejíždějí zem a hledají záblesk modré gumy. Vyjdu na ulici a rázem dostanu strach. Je v noci a všichni spí. Ujdu pár kroků k druhé lampě, na zemi nikde nic. Dál nepokračuju, otočím se a rychle cupitám zase zpátky. Pokud jsem je ztratila cestou, šlo mezitím kolem už dost pejskařů a pravděpodobně smart digi hodinky, byť za pár stovek, někdo sebral. Zkusím to zítra.

Další den ráno hodím na pyžamo kabát a v pantoflích projdu část trasy, kde bych mohla hodinky z kabelky teoreticky vysypat. Nikde je nevidím. Zapnu v telefonu bluetooth, jestli se třeba přeci jen nechytí. Nechytí. Jdu posmutněle zpátky a přemýšlím, jak z téhle situace vytěžit něco dobrého.

Vůbec mi nejde o nějaké hodinky, stejně jsem je neměla ráda. Jde mi o princip, o to, že jsem zklamala sebe samu tím, že jsem na ně nedala dostatečný pozor. Ale ani tohle není přístup, který si chci do života odnést. Někdy je lepší se vzdát toho, co nás (třeba nevědomky) blokuje na jednom místě. Co nám nedovoluje jít kupředu. Co nás tíží, i když by nám to mělo pomáhat. Pokaždé, když jsem se na hodinky podívala nebo je měla v ruce, jsem měla výčitky svědomí, že je tam těch kroků pořád míň, než jsem od sebe doufala. Byl to můj symbol prohry vůle s tělem, s časem, s leností. Něčeho takového se přeci nebudu držet. Na něčem takovém nebudu ulpívat.

Občas je dobré něco ztratit a nevrátit se k tomu. Někdy nám ze života zmizí věci, které nám nedělaly žádný užitek. Neměli bychom se po nich vrhat zpátky do hlubin, měli bychom být rádi, že jsme o krok blíž, lehčí, o kus dál. Neměli bychom pro věci smutnit, jsou to jen věci, které slouží, dokud můžou. Když doslouží, stejně bychom je pravděpodobně vyhodili.

Odnáším si z toho o něco lehčí pocit toho, že už "nemusím" plnit kroky, můžu jen chodit. Ulevilo se mi, jedno nesmyslně stanovené břímě (pro mě) nesplnitelného cíle je pryč. Můžu jen být a ráda.

Edit: Po čtyřech dnech hodinky našel sousedovic nový pes. Protože jsme sportovní rodina, napadlo je, že by to mohlo být naše. A bylo. Z toho jsem si vzala další ponaučení - na hmotných věcech nelpět, mnohem důležitější jsou mezilidské vztahy.


Komentáře

Nejčtenější

12 typů (hrozných) šéfů, se kterými se setkáte úplně všude

Život mávne proutkem a najednou má(m) člověk za sebou patnáctiletou pracovní zkušenost (stačí začít brigádničit už na střední a stejný obor dělat i ve třiceti), během které projde pod rukama mnohých šéfů, manažerů a nadřízených. Kdo už někdy nějakého šéfa měl, ten ví, že jsou všelijací. Někteří nás inspirují a motivují, jiní deptají a potápí. Je fajn si z toho (často s odstupem) vzít alespoň krapet dobrého, i kdyby to mělo být jen nakopnutí ke změně zaměstnavatele. Každý z mých šéfů, klientů a manažerů mi do života něco dal a posunul mě tam, kde jsem teď (ať už je to kdekoli). Ve volné chvíli (na volné noze) jsem dala dohromady seznam 12 nepříjemných (arche)typů, které se nejčastěji opakují. Třeba mezi nimi poznáte i toho svého (což vám nepřeji). Tak tedy, konec (rádoby) vtipných poznámek v závorkách a jdeme na manažerskou hitparádu.

1. Vraceč
Vraceč je nespokojený šéf, který vám vrátí práci ne 3x, ale 20x a stále nebude spokojený. Jediné, co ukončí vaše trápení, je deadline, kdy odevz…

Kdyby rok bylo prase aneb Ohlédnutí za 2019

Když jsem se dozvěděla, že rok 2019 je v čínském horoskopu prase, což znamená blahobyt, těšila jsem se, jak konečně neuvěřitelně zbohatnu (prodejem knížky samozřejmě), budu v balíku, za vodou,  žít si jako prase v žitě a do pusy mi budou lítat pečená kuřata... Jediné, co mi teď lítá do pusy, jsou mušky svilušky z kytek, kterých jsem si domů natahala až moc (kytek), a teď se jich nemůžu zbavit (mušek). Za vodu jsem se během roku nedostala, v některých měsících spíš pod, ale jako takové malé prasátko v malém žitném políčku si vlastně žiju. Zjistila jsem totiž, kolik toho v životě (ne)potřebuju. A to je asi to nejvíc, co mi rok 2019 mohl dát.
Uplynulý rok pro mě byl jako cosinusoida (machřím, ale musela jsem si vygůglit, která funkce je která). Začala jsem hezky nahoře, postupem měsíců se propadla a končím (snad) zase trošku výš. I když nevím, jak moc nahoře jsem vlastně začínala.

První měsíce v roce jsem se "smiřovala" se svou novou rolí - spisovatelskou. Zvykala jsem si na t…

20 novoročních přání a předsevzetí

Aby bylo jasno, na předsevzetí mě nikdy moc neužilo. Ještě na střední (před internety dnešní podoby a s holčičími časáky v ruce) jsem si pravidelně dávala předsevzetí, která se týkala mé postavy - zhubnu, budu cvičit, nebudu jíst po sedmé večer. Nikdy jsem to nedodržovala a kvůli tomu samu sebe odsuzovala, protože jsem byla přesvědčená, že mám slabou vůli. Teď už vím, že jsem si vybírala jen špatná přání a ve špatném pořadí. Měla jsem začít u své duše, až pak se přesunout k fyzičnu. Vůli slabou nemám, ale línou, to občas jo. Ale ani to není úplná pravda. Všichni si zasloužíme čas od času odpočívat a je důležité si to neplést s leností.
Seznam 20 novoročních předsevzetí jsem dávala podvědomě dohromady vlastně celý rok. Jsou to rady a přání, kterými bych se ráda řídila. Které mi udělají život kvalitnější, hodnotnější a snad i spokojenější. Inspirujte se jimi, co hrdlo ráčí. Vyberte si své nejoblíbenější a budu ráda, když seznam doplníte i o něco svého.
1. Budu se mít ráda
Tohle přání je…