Přeskočit na hlavní obsah

Stereotyp absolutní svobody


Čtu teď Hipíka od Coelha a narazila jsem na tahle tři slova, která naprosto přesně vystihují můj pocit poslední doby. Žiju ve světě, ve kterém mám absolutní svobodu dělat cokoli, jít kamkoli, být kýmkoli, pracovat odkudkoli. A to je strašně matoucí. Těch možností je tolik, že nevím, kde začít, takže radši nezačínám nic.

Klidně bych mohla prodávat sukulentí minizahrádky vyrobené z odstřižených nehtů z levého palce u nohy, otevřít si pop-up store, založit start up, expandovat, prodat ho a začít se živit jako terapeutka květin. Lidé by mi nosili své orchideje, monstery, begonie, maranty a haranty, já se pak s nimi zavřela v místnosti plné světla a květin, rozmlouvala a následně je majiteli vrátila s tím, že jejich kvítka potřebují více klasické hudby, méně hádek mezi partnery a toto hnojivo za bžilion. A přitom bych celou dobu věděla, jaká je to hovadina. Ale mohla bych, protože to v téhle době jde.

Nikdo mi neříká, co mám dělat. Nikdo mi nedává možnosti, hranice, mantinely. Mám svět otevřený jako na dlani. Akorát nic z té obrovské nabídky nevyužívám, protože to pro mě nedává smysl.
Mohla bych pracovat úplně jindy než ostatní, ale to bych se s nikým na ničem nedomluvila. Mohla bych bydlet v Thajsku na pláži, ale nevidím se tam. Takže moje jediná supersvoboda je vlastně to, že si dám někdy zmrzlinu už k snídani.

Absolutní svoboda je nádherná věc, na začátku. Pak zevšední jako všechno ostatní. Stane se z ní stereotyp, protože to tak my lidé děláme - nedokážeme, neumíme nebo nechceme ji využít na maximum. A vlastně to tak máme rádi. Možná ne všichni, ale většina ano. Jsme rádi za řád, za hranice, za možnosti výběru. Jsme rádi, když víme, kam patříme, kde je naše místo, co můžeme očekávat. Svoboda se může totiž velmi rychle změnit na ztracenost. Jsme velmi svobodní, ale pořád žijeme jako součást systému - státu, práce, financí, života, dne a noci, čtyř ročních období. I přes to, že hlavu máme svobodnou, určitá omezení nám říkají, co ano a ne.

Rozumím tomu už o trošku líp. Tomu svému zmatku ze svobody. Je to hloupé a naprosto nemileniálské, ale moje svoboda, abych si ji mohla užívat, potřebuje řád.


Komentáře

Nejčtenější

12 typů (hrozných) šéfů, se kterými se setkáte úplně všude

Život mávne proutkem a najednou má(m) člověk za sebou patnáctiletou pracovní zkušenost (stačí začít brigádničit už na střední a stejný obor dělat i ve třiceti), během které projde pod rukama mnohých šéfů, manažerů a nadřízených. Kdo už někdy nějakého šéfa měl, ten ví, že jsou všelijací. Někteří nás inspirují a motivují, jiní deptají a potápí. Je fajn si z toho (často s odstupem) vzít alespoň krapet dobrého, i kdyby to mělo být jen nakopnutí ke změně zaměstnavatele. Každý z mých šéfů, klientů a manažerů mi do života něco dal a posunul mě tam, kde jsem teď (ať už je to kdekoli). Ve volné chvíli (na volné noze) jsem dala dohromady seznam 12 nepříjemných (arche)typů, které se nejčastěji opakují. Třeba mezi nimi poznáte i toho svého (což vám nepřeji). Tak tedy, konec (rádoby) vtipných poznámek v závorkách a jdeme na manažerskou hitparádu.

1. Vraceč
Vraceč je nespokojený šéf, který vám vrátí práci ne 3x, ale 20x a stále nebude spokojený. Jediné, co ukončí vaše trápení, je deadline, kdy odevz…

Kdyby rok bylo prase aneb Ohlédnutí za 2019

Když jsem se dozvěděla, že rok 2019 je v čínském horoskopu prase, což znamená blahobyt, těšila jsem se, jak konečně neuvěřitelně zbohatnu (prodejem knížky samozřejmě), budu v balíku, za vodou,  žít si jako prase v žitě a do pusy mi budou lítat pečená kuřata... Jediné, co mi teď lítá do pusy, jsou mušky svilušky z kytek, kterých jsem si domů natahala až moc (kytek), a teď se jich nemůžu zbavit (mušek). Za vodu jsem se během roku nedostala, v některých měsících spíš pod, ale jako takové malé prasátko v malém žitném políčku si vlastně žiju. Zjistila jsem totiž, kolik toho v životě (ne)potřebuju. A to je asi to nejvíc, co mi rok 2019 mohl dát.
Uplynulý rok pro mě byl jako cosinusoida (machřím, ale musela jsem si vygůglit, která funkce je která). Začala jsem hezky nahoře, postupem měsíců se propadla a končím (snad) zase trošku výš. I když nevím, jak moc nahoře jsem vlastně začínala.

První měsíce v roce jsem se "smiřovala" se svou novou rolí - spisovatelskou. Zvykala jsem si na t…

20 novoročních přání a předsevzetí

Aby bylo jasno, na předsevzetí mě nikdy moc neužilo. Ještě na střední (před internety dnešní podoby a s holčičími časáky v ruce) jsem si pravidelně dávala předsevzetí, která se týkala mé postavy - zhubnu, budu cvičit, nebudu jíst po sedmé večer. Nikdy jsem to nedodržovala a kvůli tomu samu sebe odsuzovala, protože jsem byla přesvědčená, že mám slabou vůli. Teď už vím, že jsem si vybírala jen špatná přání a ve špatném pořadí. Měla jsem začít u své duše, až pak se přesunout k fyzičnu. Vůli slabou nemám, ale línou, to občas jo. Ale ani to není úplná pravda. Všichni si zasloužíme čas od času odpočívat a je důležité si to neplést s leností.
Seznam 20 novoročních předsevzetí jsem dávala podvědomě dohromady vlastně celý rok. Jsou to rady a přání, kterými bych se ráda řídila. Které mi udělají život kvalitnější, hodnotnější a snad i spokojenější. Inspirujte se jimi, co hrdlo ráčí. Vyberte si své nejoblíbenější a budu ráda, když seznam doplníte i o něco svého.
1. Budu se mít ráda
Tohle přání je…