Přeskočit na hlavní obsah

Příspěvky

Zobrazují se příspěvky z 2020

Zase kráva za volantem

Jedu si tak 110 v prostředním pruhu na dálnici do Prahy. Je po dešti, pravidelně míjím cedule se sníženou rychlostí na 120. Držím si odstup, radši větší, protože vím, jak se lidi (a nechce se mi hned říkat muži) na silnici chovají. Všechno to jede hladce a plynuje, jsem spokojená a pokorná. Nikam se necpu. Užívám si to. Najednou slyším troubení - pět rychlých zatroubení TŮT TŮT TŮT TŮT TŮŮT. Nevím, co se děje, tak se opatrně rozhlídnu. Zleva mě předjíždí týpeček v černém jaguáru a PRSTEM NA MĚ UKAZUJE. Pravděpodobně i něco pořvává, ale to přes zavřená okýnka neslyším. Trochu mě zamrazí, protože nevím, co se stalo, rozesmutním se, zmateně koukám do zpětných zrcátek, co se to jako děje, ale nevím. Vážně nevím.
Čas od času se mi (nám všem, doufám), stane nějaká lapálie. Někdy se bojím najet z nájezdu na dálnici. Někdy se spletu a manévruju na poslední chvíli. V prvních letech řízení byl ten výstražný blikací čudlík s trojúhelníkem mým nejlepším přítelem - na omlouvání a děkování. Teď už j…

Když jde Pražák na výlet po Praze, tak...

...nechápe, jak se to tu mohlo tak změnit. Samá matrioška a obchod se sklem! Když byl Pražák ještě malej, nic takovýho tu nebejvalo. ...se durdí, že je všude tolik lidí. To nemůžou bejt v klidu doma? (ale sám doma není) ...kroutí hlavou nad cenami v centru, tím, že si to ti turisti stejně koupěj a ještě je u toho ti obchodníci ošálej. Sám si pak na dovolené kupuje předražené grundle na pláži a má radost, jakej je to dobrej kauf. ...chce jít na Karlův most, ale pak radši zahne a vezme to jinudy, protože lidi. ...plánuje, že půjde na Petřín, ale čeká, až bude jezdit lanovka. Když jezdí, tak se mu to zrovna nehodí, protože v létě je tam moc lidí, takže to plánuje už deset let. ...si myslí, že je lepší než ostatní. Všichni ostatní jsou tu totiž naplavenina nebo turisti, ale pražák se už takovej narodil. ...je na sebe pyšnej, jakou vymyslel rafinovanou trasu. Až do chvíle, kdy vidí, že ji vymyslelo dalších 100 rafinovaných lidí. ...si brblá pod fousy celou cestu o tom, jak už sem nikdy nepůjde, p…

Proč je NE silnější než ANO aneb Síla vlastního (ne)VĚDOMÍ

Něco se mi v hlavě odblokovalo. Přišlo to ze dne na den, bylo to slyšet skoro jako lupnutí - jako když praskne chřest vejpůl, jako když se otevře lusk hrášku. Už rok(y) dělám věci ve stejném ničícím paternu a kdybych si je nezvědomila a nepodívala na ně z jiného úhlu, nikdy je neuvidím takové, jaké jsou. Protože jsou docela dost hrozné.
Od léta se trápím se ztrátou sebe sama, své kreativity, výkonnosti, efektivity, chuti vůbec něco dělat... Koronová karanténa mi s tím nijak nepomohla, naopak mi dala volnost, sebrala jistoty a nechala mě napospas sobě samé. Což bylo přesně to, co jsem potřebovala. Zatímco se celý Instagram vrhnul do čtení knížek, cvičení, pravidelnosti, uklízení, kreslení a vzdělávání, já se plácala mezi stejnými dny a stejnými zdmi sama se sebou. Jak bych si se mohla ztratit v takovou chvíli, když si nikam nemůžu odejít? Svou vlastní přítomnost jsem si uvědomovala plytkým dnem i bezesnou nocí. Jsem tady. To, co teď dělám, dělám já. Tady a teď. Nemyslím na budoucnost, p…

Kouzlo Marie kondo, které ve Forbesu přehlídli

Tento veselý text je reakcí na článek Jak letos na jarní úklid aneb Co mě v karanténě (ne)naučila Marie Kondo z Forbesu, který na mě tuhle vykouk, protože internety o mně vědí všechno. Během prvních týdnů karantény jsem se (z nudy) dostala k Netflixovému seriálu Tidying Up with Marie Kondo. Do té doby jsem o Marii pouze slyšela, ale nikdy ji neviděla. Už vůbec jsem se o uklízecí metody nezajímala a byla spokojená s tím, jak to doma mám. Netušila jsem, jak mě seriál vezme - během prvního dílu se mi sám od sebe zorganizoval pracovní stůl. Pak jsem si vzala na paškál i šatník a papíry. Na šuplíky se teprve chystám. Měla jsem pocit, že jsem objevila zázrak! Nejen, že mě uklízení začalo bavit (tedy, zatím ne z dlouhodobého hlediska a spíše impulzivně), ale pochopila jsem SMYSL učení KonMari. Nejen, že si nechávám jen věci, které u mě spark joy, ale taky je zorganizuji tak, abych je měla stále na očích a věděla, kde co mám. A na to paní redaktorka zapomněla.
"Marie Kondo nemá pravdu.&qu…

Sprostý svět knižního podsvětí

"Vydám si knížku sama, aby mi do toho nikdo nemluvil," vesele jsem si pomyslela a do roka a do dne udělala. Ne, neměla jsem promyšlenou obchodní strategii. Ne, neměla jsem připravený eshop. Ne, nechtěla jsem do knihkupectví. Ano, řídila jsem se impulzivními nočními rozhodnutími, vždyť jsem přeci bohém, písmenková víla a intuice mi pomůže. A taky pomohla.
S haldou čerstvě vytištěných prvotin, složených v nohách postele malého vršovického přízemního bytu, jsem si slastně oddychla. A mám to doma! No jo, ale co teď s tím? S lehkým vyhořením jsem připravila web, prodala první kusy po známých, ponořila se do světa knižních instagramerů a rozeslala desítky nabídek po knihkupectvích. K mému naivnímu šoku mi na spolupráci kývli dva čeští distribuční giganti - Euromedia a Pemic Books (s těmi to ale nedopadlo a na mých 5 follow-up mailů už nikdo neodpověděl). Knížku jsem poslala ještě do menšího knihkupectví a rozjela to s Euroškou - čas dobýt knižní trh a stát se novou českou nejprodávaně…

Jak jsem tuhle zjistila, že jsem vlastně od narození feministka

Žiju v nádherné sociální bublině. Jsem obklopená stejně smýšlejícími lidmi, máme společný humor, dokážeme si hodiny povídat, máme stejné kroužky, rozumíme si a předáváme si spoustu názorů a zkušeností ze svých vlastních životů. Ve výchově jsme byli vedení podobně. Právě to, z jakých (ne)poměrů pocházíme, nás spojuje, v tom podvědomě nacházíme tu společnou jistotu.
Byla jsem vychovaná ve víře, že jsem předurčená k úspěchu. Že má můj názor stejnou hodnotu, jako názory ostatních, i když... tím, že jsem Lev, jsou pro mě mé názory jediné "správné" a vůbec slyšet ty ostatní jsem se musela mechanicky naučit. Že mám právo studovat cokoli, co chci. Že není pochyb, že bych na to (ne)měla hlavu. Že můžu dělat jakoukoli kariéru, po které toužím, a dostat zaplaceno stejně, jako chlapi. Že patřím do politiky, když budu chtít. Že si můžu vybrat partnera, nebo jestli vůbec nějakého chci. Že můžu nechtít děti. Že nepatřím jen do kuchyně, že nemusím žehlit (protože když se prádlo správně pov…

Proč mi nejde pracovat (jen) pro peníze

Když jsem před lety dávala výpověď z plného úvazku, byla jsem marketingem naprosto znechucená. Tenhle nádherný obor, do kterého jsem se v patnácti zamilovala díky Davidu Ogilvymu a jeho knížce O reklamě, mě naprosto znechutil. Poslední plnoúvazkové měsíce jsme totiž řešili pořád jen peníze, rozpočty, škrty, budgety, finance. Kolik na to máme, kolik můžeme ušetřit, co seškrtáme, kde přidáme. Jak vykouzlit znouzectnost ze seškrtaného rozpočtu. Měla jsem svého milovaného oboru plné zuby (nebo plnej hajzl, jak po vzoru šestileté dětské moudrosti doma říkáme) a nemohla jsem vystát už ani vteřinu v té finanční mašinérii. 
Chtěla jsem tvořit, ne počítat. Za každým slovem jsem viděla jen točící se zlaťáčky. Zůstat ještě chvíli, doženu se ke zbláznění. 
Abychom si rozuměli, peníze jsou důležité a rozpočty taky. Je potřeba vědět, kolik bude práce stát, co si za ni můžeme dovolit zaplatit, na kolik nás to vyjde, jak s penězi hospodařit. Je potřeba se umět prodat, smlouvat, vyjednávat o ceně. Je…

Jarní pokrytčina

"Už se nemůžu dočkat, až bude jaro a půjdu zase ven!" říkám si vždycky celou zimu, když od počítače pozoruju tu zakaboněnou oblohu bez slunce. "A kytičky pokvetou, na procházky budu chodit, taky běhat budu, protože bude tepleji, to teď v zimě nejde, a do přírody budu chodit, zjistím, kde je nejbližší les, na výlety pojedeme..." skládám si v hlavě další a další plány. Pak přijde jaro, já mu od počítače zamávám a jsem nadšená, že už je tu TO období, na které jsem se tak těšila. Běhat půjdu zítra, na procházku asi až další víkend, stromy sice už kvetou, ale určitě to vydrží i do příštího týdne... A tak jaro uplyne, já stále sedím u počítače a akorát sundávám vrstvy jak cibule. Na procházku ani do přírody jsem se jako každý rok nevydala.
A teď najednou nemůžeme. Teď najednou bychom radši měli sedět doma v karanténě. My nemáme ani psa, ani dítě, takže můžeme jen na rychlou zdravotní procházku do parku (asi teda), ale to, co vnímáme nejvíc, je to, že nemůžeme. Najednou …

Co teď dělat a jak se z toho nezbláznit?

Přemýšlím nad tím každý den. Co se to děje? Co mám dělat? Co je správně? Ze všech stran se na mě valí strašněmoc informací. Kterým mám věřit? Kde je pravda?
Čtvrtek Včera mi kolem druhé začalo cukat pravé víčko (můj starý známý stresotik z dob vysokoškolských studií), v jemné panice jsem čekala na zrušení volnočasových aktivit, napůl v apatii a na půl kroku k hysterčení. A začala jsem tu lehkou paniku rozšiřovat kolem tím, že jsem se začala lidí ptát, jak se budou chovat oni. Půjdou večer na orchestr, když zákaz platí až od druhého dne? Čekala jsem totiž zprávu, že na pár týdnů odložíme šmrdlátka a fidlátka a počkáme, jak se situace vyvine. To je pro mě logickým krokem - nesnažit se to obejít, ale naopak se chovat rozumně a vyhýbat se situacím, které to množení bacila podpoří.
Když jsem si pak v pět pudrovala nos, že přeci jen jdu, přišla mi zpráva od spolupultohráčky, že nejde. Má v břiše mimíska a už nerozhoduje jen o svém zdraví. To byla asi poslední skládačka do stavu "šibne …

Robert Vlach: Na volné noze aneb Bible a psychologická poradna v jednom

Lidé čtou knížky proto, aby si odpočinuli, načerpali inspiraci, rozšířili si slovní zásobu, dozvěděli se něco nového (nebo starého v případě historických románů)... Můj důvod, proč jsem se pustila do louskání veledíla Na volné noze z pera volnonožského poradce Roberta Vlacha byla kombinace zvědavosti, potřeby dozvědět se něco nového a lehké freelancerské ztracenosti. Co mi kniha předala a stojí za to těch 700 stran číst?

Mou zálibou v posledních měsících je půjčit si knihu z knihovny, odložit ji na vrchol hromady knížek k přečtení, počkat a pár dní před termínem vrácení se pustit do intenzivního a hysterického čtení. Tímto způsobem jsem (bohužel) četla i Na volné noze, což sice nebylo úplně ideální, ale bylo to velmi intenzivní. Jako bych se na dva týdny přihlásila na rychlokurz všeho, co mě na volné noze čeká. Kéž bych si knihu přečetla, když se na volnou nohu šla!

Jako freelancerka začínám svůj třetí podnikatelský rok, kniha tedy vycházela ve stejný čas, kdy jsem ze stabilního zamě…

O nevyslovitelném příjmení

Rákojtova
Rejčltová
Rajčatová
Rachejtlová
Rejkotová
Richtrová
Rajchlová
Rechlová
Rikotová Vesele bych mohla pokračovat dál, ale ani jedna z verzí není správná. Vyslechla jsem si jich stovky,  některé vtipnější, jiné lehce potupné, ale téměř vždycky nesprávné. Mé noblesní příjmení, které ráda a hrdě nosím, umí napoprvé vyslovit jen 5% lidí. Chápu to, proto jsem napoprvé trpělivá a usměvavá. Napodruhé už lehce netrpělivá. Napotřetí to už považuji za lehký útok. Je ale pravdou, že ve spěchu ho neumím pořádně napsat ani já, často mi nějaké písmenko uteče. A tak vznikla Veronika Rei.
Zkracovat své příjmení jsem začala už na střední škole, když do mého života vstoupil internet a emailové schránky, které měly vypadat reprezentativně. Protože "sexymedaxxl@seznam.cz" je sice vtipné, ale na posílání domácích úkolů učitelům nepoužitelné (pokud se teda nestydíte, spolužák takový email na domácáky opravdu používal). Postupné převládání zkrácené verze přišlo na vysoké a následně v práci, kdy jse…

12 typů (hrozných) šéfů, se kterými se setkáte úplně všude

Život mávne proutkem a najednou má(m) člověk za sebou patnáctiletou pracovní zkušenost (stačí začít brigádničit už na střední a stejný obor dělat i ve třiceti), během které projde pod rukama mnohých šéfů, manažerů a nadřízených. Kdo už někdy nějakého šéfa měl, ten ví, že jsou všelijací. Někteří nás inspirují a motivují, jiní deptají a potápí. Je fajn si z toho (často s odstupem) vzít alespoň krapet dobrého, i kdyby to mělo být jen nakopnutí ke změně zaměstnavatele. Každý z mých šéfů, klientů a manažerů mi do života něco dal a posunul mě tam, kde jsem teď (ať už je to kdekoli). Ve volné chvíli (na volné noze) jsem dala dohromady seznam 12 nepříjemných (arche)typů, které se nejčastěji opakují. Třeba mezi nimi poznáte i toho svého (což vám nepřeji). Tak tedy, konec (rádoby) vtipných poznámek v závorkách a jdeme na manažerskou hitparádu.

1. Vraceč
Vraceč je nespokojený šéf, který vám vrátí práci ne 3x, ale 20x a stále nebude spokojený. Jediné, co ukončí vaše trápení, je deadline, kdy odevz…

20 novoročních přání a předsevzetí

Aby bylo jasno, na předsevzetí mě nikdy moc neužilo. Ještě na střední (před internety dnešní podoby a s holčičími časáky v ruce) jsem si pravidelně dávala předsevzetí, která se týkala mé postavy - zhubnu, budu cvičit, nebudu jíst po sedmé večer. Nikdy jsem to nedodržovala a kvůli tomu samu sebe odsuzovala, protože jsem byla přesvědčená, že mám slabou vůli. Teď už vím, že jsem si vybírala jen špatná přání a ve špatném pořadí. Měla jsem začít u své duše, až pak se přesunout k fyzičnu. Vůli slabou nemám, ale línou, to občas jo. Ale ani to není úplná pravda. Všichni si zasloužíme čas od času odpočívat a je důležité si to neplést s leností.
Seznam 20 novoročních předsevzetí jsem dávala podvědomě dohromady vlastně celý rok. Jsou to rady a přání, kterými bych se ráda řídila. Které mi udělají život kvalitnější, hodnotnější a snad i spokojenější. Inspirujte se jimi, co hrdlo ráčí. Vyberte si své nejoblíbenější a budu ráda, když seznam doplníte i o něco svého.
1. Budu se mít ráda
Tohle přání je…