Přeskočit na hlavní obsah

Co teď dělat a jak se z toho nezbláznit?


Přemýšlím nad tím každý den. Co se to děje? Co mám dělat? Co je správně? Ze všech stran se na mě valí strašněmoc informací. Kterým mám věřit? Kde je pravda?

Čtvrtek
Včera mi kolem druhé začalo cukat pravé víčko (můj starý známý stresotik z dob vysokoškolských studií), v jemné panice jsem čekala na zrušení volnočasových aktivit, napůl v apatii a na půl kroku k hysterčení. A začala jsem tu lehkou paniku rozšiřovat kolem tím, že jsem se začala lidí ptát, jak se budou chovat oni. Půjdou večer na orchestr, když zákaz platí až od druhého dne? Čekala jsem totiž zprávu, že na pár týdnů odložíme šmrdlátka a fidlátka a počkáme, jak se situace vyvine. To je pro mě logickým krokem - nesnažit se to obejít, ale naopak se chovat rozumně a vyhýbat se situacím, které to množení bacila podpoří.

Když jsem si pak v pět pudrovala nos, že přeci jen jdu, přišla mi zpráva od spolupultohráčky, že nejde. Má v břiše mimíska a už nerozhoduje jen o svém zdraví. To byla asi poslední skládačka do stavu "šibne mi z toho" a jako ve zpomaleném záběru jsem pozorovala ubíhající čas a své tahy štětcem. Panika mnou prostoupila od culíku k patě, paralizovala mě a nedovolila mi nic. A tak jsem na orchestr nešla. Místo toho jsme šli do Alberta pro fazole.

Pátek
Jsem zrovna v DMku, když mi pípne SMSka od kolegyně, že si na další týden dáváme homeoffice. Beru pro jistotu toaleťák a jakékoli dostupné mýdlo a v rukavicích doluju peněženku. Nosím je už měsíc preventivně všude, protože se snažím, co to jde.

Víkend
Balím knížky a sleduju vývoj situace, střídavě dávám na web bannery s tím, že ruším Zásilkovnu a dobírku, a tím, že to všechno běží hladce jak namazaný. Sázím na balkonu sukulenty, koukám z okna do parku, kde je pořád hodně lidí s dětmi, a říkám si, že přeci není tak těžký zůstat doma. Že to kibicování, co všechno nám vláda bere, je hospodský, ale když se teď do hospod nesmí, mohli bychom si to odpustit. V neděli přichází zpráva s karanténou a reaguju klidně. Zas až tak moc se toho pro mě nemění, když pracuju z domova.

Pondělí
Zásilkovna i pošta statečně posílají. Vyběhnu obstarat zákonem povolené pochůzky s rouškou a rukavicemi. Víc toho udělat nedokážu (krom osobní karantény samozřejmě). S rouškami je nás menšina a dívají se na mě jako na lepráka. Obcházíme se obloukem. Kocourek je lehce znepokojen tím, že nechodí do práce. Chybí mu pohyb i práce s lidmi. Vnímám, jak lidem na sítích začíná lehce hrabat - někteří zuřivě šijí roušky, aby se nezbláznili (a aby pomohli, samozřejmě, ale ten můj okruh to dělá i z lehké hysterie), jiní napadají každé Burešovo slovo, další sdílejí (de)motivační posty o tom, jak nemáme panikařit... Je toho dost. K večeru se objevují první lidé, kteří na sítě píší, že se sítěmi končí, protože jim nedělají dobře. A dělají dobře.

________________________________

Kolektivní panika je pro mě ještě horší než ta moje osamocená. Když se panikaří ve skupině, navzájem se lidi podporují. A to není moc dobrá věc.

Děje se nám něco, co má porevoluční mileniálská generace ještě nezažila. Neměli jsme válku, neschovávali se ve sklepě jako má babička, nežili jsme v okupaci. Až doteď nám bylo hodně dobře. 

Pozoruju několik různých stavů chování, které mi na duši vůbec nedělají dobře:
1. Lidé nadávají, jak jim vláda bere kšefty a co si teď počnou.
2. Lidé zběsile nakupují toaleťáky, marťánky na imunitu a jedou se zabarikádovat na chalupy.
3. Lidé přemýšlejí o tom, jak to nařízení obejít a nenarušit naplánované věci. Půjčují si psy i děti, aby mohli ven.
4. Lidí panikaří a přenášejí to na druhé.
5. Lidé nad tím mávají rukou a říkají "no co horšího se může stát, než že umřem".
6. Lidé jsou jen smutní a vy jste smutní, že jsou smutní.

Vlastně všechno, co teď dělají lidé, mě nějak ovlivňuje. Nejvíc to, když někdo silný, starší a autoritativní řekne, že to na něj včera dolehlo. Nebo někdo, kdo má věci na párku. Nebo někdo, kdo říká, že jsme my mladí v poho. To nejhorší, co se mi zatím stalo, je vlastní duševní nepohodlí, strach a stres. A protože nechci, aby mi z toho v příštích dnech jeblo, vymyslela jsem si pár zásad, které budu v následujících dnech dodržovat. Třeba vám to taky udělá na duši i těle lépe:

Nesledovat Facebook a Instagram
Byť se tahle dvě média sdělováním liší (alespoň v mém feedu je na FB panika, naštvanost a spekulace, na IG pak ujišťování, podpora a ezoterično), nebudu přehnaně sledovat ani jedno. Je totiž fuk, jestli někdo píše, že to bude dobrý a máme si najít čas na sebe, nebo se vyhrocuje s tím, že přijel z Itošky už před třemi dny a na karanténu kašle, protože se vyhlásila až potom... Každé toto sdělení obsahuje jeden a ten samý koronavirus. Čím víc se o něm mluví, tím víc na něj samozřejmě myslím. 

Zprávy sledovat jen poskrovnu a nečíst provokativní a clickbait titulky
Zprávy - ano, je fajn se informovat o vývoji situace. Je to nutné dokonce, vždyť nám chodí i esemesky! Ale není potřeba číst každou hodinu čísla nakažených, jak daleko jsme s vývojem léků, kolik umírá lidí, že nejsou roušky, že to měla vláda projednávat už v lednu, že chce Bureš protlačit tajně nějaké svoje věci... A články s titulky "Toto jste o C-viru nevěděli, pravda, co před vámi lékaři tají" rozhodně není ta správná četba.

Nebudu číst komentáře v diskuzích ani se do nich zapojovat
Je vůbec potřeba to dál vysvětlovat?

Budu se vyhýbat lidem a místům se zvýšenou hrozbou nákazy
Nejen, že je to dokonce nařízené státem, ale je to něco, co je strašně důležité! Pominu-li aktualizaci na FB od České policie, že jim dnes přibylo hlášení o pohybu lidech venku, které v lidech budí staré dobré udavačské praktiky, fakt, že stále spousta lidí pobíhá vesele venku nám nepomáhá. Lidi, dřepněte si na chvíli k té telce! 

Nebudu se bát jít na procházku do přírody
Tenhle bod jsem připsala ještě v pátek, při psaní prvních odstavců, ale teď už si s ním nejsem tak jistá. Ano, na prochajdu jít můžem, ale my velkoměstští bychom měli dbát na zvýšenou opatrnost všemi směry. Radši půjdu ven až v květnu, jen když bude všechno v pohodě.

Nebudu šířit paniku
Protože komu tím prospěju?

Nenechám se ovlivňovat názory ostatních, mám svůj vlastní mozek
Podle hesla "když řekne skoč z okna, skočíš?" nebudu přebírat cizí informace (teda krom toho, co řekne máma, to je absolutní pravda) a nebudu šířit fabulace. Už tak se toho vzduchem a internety šíří dost.

Tak buďme zdraví, zodpovědní a ať ta moribundusová potvora brzo pochcípá.



Komentáře

Nejčtenější

12 typů (hrozných) šéfů, se kterými se setkáte úplně všude

Život mávne proutkem a najednou má(m) člověk za sebou patnáctiletou pracovní zkušenost (stačí začít brigádničit už na střední a stejný obor dělat i ve třiceti), během které projde pod rukama mnohých šéfů, manažerů a nadřízených. Kdo už někdy nějakého šéfa měl, ten ví, že jsou všelijací. Někteří nás inspirují a motivují, jiní deptají a potápí. Je fajn si z toho (často s odstupem) vzít alespoň krapet dobrého, i kdyby to mělo být jen nakopnutí ke změně zaměstnavatele. Každý z mých šéfů, klientů a manažerů mi do života něco dal a posunul mě tam, kde jsem teď (ať už je to kdekoli). Ve volné chvíli (na volné noze) jsem dala dohromady seznam 12 nepříjemných (arche)typů, které se nejčastěji opakují. Třeba mezi nimi poznáte i toho svého (což vám nepřeji). Tak tedy, konec (rádoby) vtipných poznámek v závorkách a jdeme na manažerskou hitparádu.

1. Vraceč
Vraceč je nespokojený šéf, který vám vrátí práci ne 3x, ale 20x a stále nebude spokojený. Jediné, co ukončí vaše trápení, je deadline, kdy odevz…

Kdyby rok bylo prase aneb Ohlédnutí za 2019

Když jsem se dozvěděla, že rok 2019 je v čínském horoskopu prase, což znamená blahobyt, těšila jsem se, jak konečně neuvěřitelně zbohatnu (prodejem knížky samozřejmě), budu v balíku, za vodou,  žít si jako prase v žitě a do pusy mi budou lítat pečená kuřata... Jediné, co mi teď lítá do pusy, jsou mušky svilušky z kytek, kterých jsem si domů natahala až moc (kytek), a teď se jich nemůžu zbavit (mušek). Za vodu jsem se během roku nedostala, v některých měsících spíš pod, ale jako takové malé prasátko v malém žitném políčku si vlastně žiju. Zjistila jsem totiž, kolik toho v životě (ne)potřebuju. A to je asi to nejvíc, co mi rok 2019 mohl dát.
Uplynulý rok pro mě byl jako cosinusoida (machřím, ale musela jsem si vygůglit, která funkce je která). Začala jsem hezky nahoře, postupem měsíců se propadla a končím (snad) zase trošku výš. I když nevím, jak moc nahoře jsem vlastně začínala.

První měsíce v roce jsem se "smiřovala" se svou novou rolí - spisovatelskou. Zvykala jsem si na t…

O nevyslovitelném příjmení

Rákojtova
Rejčltová
Rajčatová
Rachejtlová
Rejkotová
Richtrová
Rajchlová
Rechlová
Rikotová Vesele bych mohla pokračovat dál, ale ani jedna z verzí není správná. Vyslechla jsem si jich stovky,  některé vtipnější, jiné lehce potupné, ale téměř vždycky nesprávné. Mé noblesní příjmení, které ráda a hrdě nosím, umí napoprvé vyslovit jen 5% lidí. Chápu to, proto jsem napoprvé trpělivá a usměvavá. Napodruhé už lehce netrpělivá. Napotřetí to už považuji za lehký útok. Je ale pravdou, že ve spěchu ho neumím pořádně napsat ani já, často mi nějaké písmenko uteče. A tak vznikla Veronika Rei.
Zkracovat své příjmení jsem začala už na střední škole, když do mého života vstoupil internet a emailové schránky, které měly vypadat reprezentativně. Protože "sexymedaxxl@seznam.cz" je sice vtipné, ale na posílání domácích úkolů učitelům nepoužitelné (pokud se teda nestydíte, spolužák takový email na domácáky opravdu používal). Postupné převládání zkrácené verze přišlo na vysoké a následně v práci, kdy jse…