Přeskočit na hlavní obsah

Jarní pokrytčina


"Už se nemůžu dočkat, až bude jaro a půjdu zase ven!" říkám si vždycky celou zimu, když od počítače pozoruju tu zakaboněnou oblohu bez slunce. "A kytičky pokvetou, na procházky budu chodit, taky běhat budu, protože bude tepleji, to teď v zimě nejde, a do přírody budu chodit, zjistím, kde je nejbližší les, na výlety pojedeme..." skládám si v hlavě další a další plány. Pak přijde jaro, já mu od počítače zamávám a jsem nadšená, že už je tu TO období, na které jsem se tak těšila. Běhat půjdu zítra, na procházku asi až další víkend, stromy sice už kvetou, ale určitě to vydrží i do příštího týdne... A tak jaro uplyne, já stále sedím u počítače a akorát sundávám vrstvy jak cibule. Na procházku ani do přírody jsem se jako každý rok nevydala.

A teď najednou nemůžeme. Teď najednou bychom radši měli sedět doma v karanténě. My nemáme ani psa, ani dítě, takže můžeme jen na rychlou zdravotní procházku do parku (asi teda), ale to, co vnímáme nejvíc, je to, že nemůžeme. Najednou se začíná na všech sítích objevovat touha po přírodě, volnosti, otevřeném prostranství, čerstvém vzduchu a nádechu bez roušky. Najednou si všichni moc dobře uvědomujeme, jak velkým darem ten volný pohyb je, jak jsou naše byty po pár dnech těsné, jak bychom opravdu chtěli vyběhnout ven vstříc té přírodě.

Tohle celé (minimálně své) pokrytectví jsem odhalila po pár dnech. Všechny věty o tom, že teď je konečně čas na sebe, na knížky, na věci, co odkládáme, na kreslení... to všechno si říkám taky, ale ještě jsem se k nim nedostala, protože to dá PRÁCI a VŮLI a je potřeba ZMĚNA ze zavedeného režimu. Mnohem jednodušší je dělat to, co dělám furt - plácání se na jednom místě, projíždění internetů, sledování jůtůbů. Zatím jsem za ten týden v karanténě nezměnila skoro vůbec nic. Teda, v úterý jsem vydrhla podlahu v kuchyni rejžákem, protože jsem potřebovala nějakou fyzickou aktivitu na odbourání návalu stresu. 

Dneska ráno jsem se probudila s bolavou nohou. Ze své sedavé práce jsem si vyseděla křečovky. Protože to považuju za něco řešitelného, začala jsem víc chodit a dokonce i (téměř) pravidelně běhat. A najednou bych měla být doma. Nasadila jsem proto šátek, rukavice a běžecké boty a šla se ven provětrat. Musím říct, že jsem si volného nádechu nikdy nevážila tolik, jako když jsem přes zapařený šátek lapala po dechu. Kytičky kvetou, v parku jsou žluté narcisky, stromy jsou obsypané pupeny a růžovými kvítky, zlatý déšť září už z dálky. A já moc dobře vím, že kdybych si zoufala, že nemůžu do přírody, byla bych pokrytec, protože do ní stejně nechodím.

Tohle období je drsnou zkouškou na život a na smrt. Nikdo nás na to nepřipravil. Nevíme, jak to bude dlouho. Nevíme, jestli budou kšefty. Přicházíme o práce. Nemáme finanční rezervy. Dopadá to na nás jako balvan, který nás dusí na hrudi. Strašně bych chtěla věřit, že to všechno bude dobrý, ale vím, že všechno ne, jen něco. Charaktery se projevují a vyostřují. Myslím, že až budeme moct svobodně vyjít z domovů ven, začneme dělat změny a zbavovat se toxických lidí, vztahů, prací. Doufám, že se nám alespoň toto podaří přehodnotit a srovnat, zatímco budeme odkázáni na čtyři stěny kolem sebe. 

Ptejte se jeden druhého, jak to zvládají, a neposmívejte se, když to někdo dělá. Že vy máte věci na párku ještě neznamená, že ten druhý za facebookovou klávesnicí není na krok od psychického zhroucení. Posílejte lidem úsměvy a dobré zprávy, esemesky s poděkováním a radostí, i když jí třeba sami tolik nemáte. Pokud vám někdo chybí, napište mu. Pokud vám někdo píše, ale nechybí vám, nemusíte pro něj vydávat energii. Šetřete si sílu na vlastní přežití, šetřete si energii na pomoc těm, kteří ji potřebují. Neplýtvejme jí na činnosti a vztahy, které za to nestojí a jen ji vysají. Jen tak to všichni dáme.


Komentáře

Nejčtenější

12 typů (hrozných) šéfů, se kterými se setkáte úplně všude

Život mávne proutkem a najednou má(m) člověk za sebou patnáctiletou pracovní zkušenost (stačí začít brigádničit už na střední a stejný obor dělat i ve třiceti), během které projde pod rukama mnohých šéfů, manažerů a nadřízených. Kdo už někdy nějakého šéfa měl, ten ví, že jsou všelijací. Někteří nás inspirují a motivují, jiní deptají a potápí. Je fajn si z toho (často s odstupem) vzít alespoň krapet dobrého, i kdyby to mělo být jen nakopnutí ke změně zaměstnavatele. Každý z mých šéfů, klientů a manažerů mi do života něco dal a posunul mě tam, kde jsem teď (ať už je to kdekoli). Ve volné chvíli (na volné noze) jsem dala dohromady seznam 12 nepříjemných (arche)typů, které se nejčastěji opakují. Třeba mezi nimi poznáte i toho svého (což vám nepřeji). Tak tedy, konec (rádoby) vtipných poznámek v závorkách a jdeme na manažerskou hitparádu.

1. Vraceč
Vraceč je nespokojený šéf, který vám vrátí práci ne 3x, ale 20x a stále nebude spokojený. Jediné, co ukončí vaše trápení, je deadline, kdy odevz…

Kdyby rok bylo prase aneb Ohlédnutí za 2019

Když jsem se dozvěděla, že rok 2019 je v čínském horoskopu prase, což znamená blahobyt, těšila jsem se, jak konečně neuvěřitelně zbohatnu (prodejem knížky samozřejmě), budu v balíku, za vodou,  žít si jako prase v žitě a do pusy mi budou lítat pečená kuřata... Jediné, co mi teď lítá do pusy, jsou mušky svilušky z kytek, kterých jsem si domů natahala až moc (kytek), a teď se jich nemůžu zbavit (mušek). Za vodu jsem se během roku nedostala, v některých měsících spíš pod, ale jako takové malé prasátko v malém žitném políčku si vlastně žiju. Zjistila jsem totiž, kolik toho v životě (ne)potřebuju. A to je asi to nejvíc, co mi rok 2019 mohl dát.
Uplynulý rok pro mě byl jako cosinusoida (machřím, ale musela jsem si vygůglit, která funkce je která). Začala jsem hezky nahoře, postupem měsíců se propadla a končím (snad) zase trošku výš. I když nevím, jak moc nahoře jsem vlastně začínala.

První měsíce v roce jsem se "smiřovala" se svou novou rolí - spisovatelskou. Zvykala jsem si na t…

O nevyslovitelném příjmení

Rákojtova
Rejčltová
Rajčatová
Rachejtlová
Rejkotová
Richtrová
Rajchlová
Rechlová
Rikotová Vesele bych mohla pokračovat dál, ale ani jedna z verzí není správná. Vyslechla jsem si jich stovky,  některé vtipnější, jiné lehce potupné, ale téměř vždycky nesprávné. Mé noblesní příjmení, které ráda a hrdě nosím, umí napoprvé vyslovit jen 5% lidí. Chápu to, proto jsem napoprvé trpělivá a usměvavá. Napodruhé už lehce netrpělivá. Napotřetí to už považuji za lehký útok. Je ale pravdou, že ve spěchu ho neumím pořádně napsat ani já, často mi nějaké písmenko uteče. A tak vznikla Veronika Rei.
Zkracovat své příjmení jsem začala už na střední škole, když do mého života vstoupil internet a emailové schránky, které měly vypadat reprezentativně. Protože "sexymedaxxl@seznam.cz" je sice vtipné, ale na posílání domácích úkolů učitelům nepoužitelné (pokud se teda nestydíte, spolužák takový email na domácáky opravdu používal). Postupné převládání zkrácené verze přišlo na vysoké a následně v práci, kdy jse…