Přeskočit na hlavní obsah

Jarní pokrytčina


"Už se nemůžu dočkat, až bude jaro a půjdu zase ven!" říkám si vždycky celou zimu, když od počítače pozoruju tu zakaboněnou oblohu bez slunce. "A kytičky pokvetou, na procházky budu chodit, taky běhat budu, protože bude tepleji, to teď v zimě nejde, a do přírody budu chodit, zjistím, kde je nejbližší les, na výlety pojedeme..." skládám si v hlavě další a další plány. Pak přijde jaro, já mu od počítače zamávám a jsem nadšená, že už je tu TO období, na které jsem se tak těšila. Běhat půjdu zítra, na procházku asi až další víkend, stromy sice už kvetou, ale určitě to vydrží i do příštího týdne... A tak jaro uplyne, já stále sedím u počítače a akorát sundávám vrstvy jak cibule. Na procházku ani do přírody jsem se jako každý rok nevydala.

A teď najednou nemůžeme. Teď najednou bychom radši měli sedět doma v karanténě. My nemáme ani psa, ani dítě, takže můžeme jen na rychlou zdravotní procházku do parku (asi teda), ale to, co vnímáme nejvíc, je to, že nemůžeme. Najednou se začíná na všech sítích objevovat touha po přírodě, volnosti, otevřeném prostranství, čerstvém vzduchu a nádechu bez roušky. Najednou si všichni moc dobře uvědomujeme, jak velkým darem ten volný pohyb je, jak jsou naše byty po pár dnech těsné, jak bychom opravdu chtěli vyběhnout ven vstříc té přírodě.

Tohle celé (minimálně své) pokrytectví jsem odhalila po pár dnech. Všechny věty o tom, že teď je konečně čas na sebe, na knížky, na věci, co odkládáme, na kreslení... to všechno si říkám taky, ale ještě jsem se k nim nedostala, protože to dá PRÁCI a VŮLI a je potřeba ZMĚNA ze zavedeného režimu. Mnohem jednodušší je dělat to, co dělám furt - plácání se na jednom místě, projíždění internetů, sledování jůtůbů. Zatím jsem za ten týden v karanténě nezměnila skoro vůbec nic. Teda, v úterý jsem vydrhla podlahu v kuchyni rejžákem, protože jsem potřebovala nějakou fyzickou aktivitu na odbourání návalu stresu. 

Dneska ráno jsem se probudila s bolavou nohou. Ze své sedavé práce jsem si vyseděla křečovky. Protože to považuju za něco řešitelného, začala jsem víc chodit a dokonce i (téměř) pravidelně běhat. A najednou bych měla být doma. Nasadila jsem proto šátek, rukavice a běžecké boty a šla se ven provětrat. Musím říct, že jsem si volného nádechu nikdy nevážila tolik, jako když jsem přes zapařený šátek lapala po dechu. Kytičky kvetou, v parku jsou žluté narcisky, stromy jsou obsypané pupeny a růžovými kvítky, zlatý déšť září už z dálky. A já moc dobře vím, že kdybych si zoufala, že nemůžu do přírody, byla bych pokrytec, protože do ní stejně nechodím.

Tohle období je drsnou zkouškou na život a na smrt. Nikdo nás na to nepřipravil. Nevíme, jak to bude dlouho. Nevíme, jestli budou kšefty. Přicházíme o práce. Nemáme finanční rezervy. Dopadá to na nás jako balvan, který nás dusí na hrudi. Strašně bych chtěla věřit, že to všechno bude dobrý, ale vím, že všechno ne, jen něco. Charaktery se projevují a vyostřují. Myslím, že až budeme moct svobodně vyjít z domovů ven, začneme dělat změny a zbavovat se toxických lidí, vztahů, prací. Doufám, že se nám alespoň toto podaří přehodnotit a srovnat, zatímco budeme odkázáni na čtyři stěny kolem sebe. 

Ptejte se jeden druhého, jak to zvládají, a neposmívejte se, když to někdo dělá. Že vy máte věci na párku ještě neznamená, že ten druhý za facebookovou klávesnicí není na krok od psychického zhroucení. Posílejte lidem úsměvy a dobré zprávy, esemesky s poděkováním a radostí, i když jí třeba sami tolik nemáte. Pokud vám někdo chybí, napište mu. Pokud vám někdo píše, ale nechybí vám, nemusíte pro něj vydávat energii. Šetřete si sílu na vlastní přežití, šetřete si energii na pomoc těm, kteří ji potřebují. Neplýtvejme jí na činnosti a vztahy, které za to nestojí a jen ji vysají. Jen tak to všichni dáme.


Nejčtenější

Robert Vlach: Na volné noze aneb Bible a psychologická poradna v jednom

Lidé čtou knížky proto, aby si odpočinuli, načerpali inspiraci, rozšířili si slovní zásobu, dozvěděli se něco nového (nebo starého v případě historických románů)... Můj důvod, proč jsem se pustila do louskání veledíla Na volné noze z pera volnonožského poradce Roberta Vlacha byla kombinace zvědavosti, potřeby dozvědět se něco nového a lehké freelancerské ztracenosti. Co mi kniha předala a stojí za to těch 700 stran číst?

Mou zálibou v posledních měsících je půjčit si knihu z knihovny, odložit ji na vrchol hromady knížek k přečtení, počkat a pár dní před termínem vrácení se pustit do intenzivního a hysterického čtení. Tímto způsobem jsem (bohužel) četla i Na volné noze, což sice nebylo úplně ideální, ale bylo to velmi intenzivní. Jako bych se na dva týdny přihlásila na rychlokurz všeho, co mě na volné noze čeká. Kéž bych si knihu přečetla, když se na volnou nohu šla!

Jako freelancerka začínám svůj třetí podnikatelský rok, kniha tedy vycházela ve stejný čas, kdy jsem ze stabilního zamě…

12 typů (hrozných) šéfů, se kterými se setkáte úplně všude

Život mávne proutkem a najednou má(m) člověk za sebou patnáctiletou pracovní zkušenost (stačí začít brigádničit už na střední a stejný obor dělat i ve třiceti), během které projde pod rukama mnohých šéfů, manažerů a nadřízených. Kdo už někdy nějakého šéfa měl, ten ví, že jsou všelijací. Někteří nás inspirují a motivují, jiní deptají a potápí. Je fajn si z toho (často s odstupem) vzít alespoň krapet dobrého, i kdyby to mělo být jen nakopnutí ke změně zaměstnavatele. Každý z mých šéfů, klientů a manažerů mi do života něco dal a posunul mě tam, kde jsem teď (ať už je to kdekoli). Ve volné chvíli (na volné noze) jsem dala dohromady seznam 12 nepříjemných (arche)typů, které se nejčastěji opakují. Třeba mezi nimi poznáte i toho svého (což vám nepřeji). Tak tedy, konec (rádoby) vtipných poznámek v závorkách a jdeme na manažerskou hitparádu.

1. Vraceč
Vraceč je nespokojený šéf, který vám vrátí práci ne 3x, ale 20x a stále nebude spokojený. Jediné, co ukončí vaše trápení, je deadline, kdy odevz…

Jak jsem tuhle zjistila, že jsem vlastně od narození feministka

Žiju v nádherné sociální bublině. Jsem obklopená stejně smýšlejícími lidmi, máme společný humor, dokážeme si hodiny povídat, máme stejné kroužky, rozumíme si a předáváme si spoustu názorů a zkušeností ze svých vlastních životů. Ve výchově jsme byli vedení podobně. Právě to, z jakých (ne)poměrů pocházíme, nás spojuje, v tom podvědomě nacházíme tu společnou jistotu.
Byla jsem vychovaná ve víře, že jsem předurčená k úspěchu. Že má můj názor stejnou hodnotu, jako názory ostatních, i když... tím, že jsem Lev, jsou pro mě mé názory jediné "správné" a vůbec slyšet ty ostatní jsem se musela mechanicky naučit. Že mám právo studovat cokoli, co chci. Že není pochyb, že bych na to (ne)měla hlavu. Že můžu dělat jakoukoli kariéru, po které toužím, a dostat zaplaceno stejně, jako chlapi. Že patřím do politiky, když budu chtít. Že si můžu vybrat partnera, nebo jestli vůbec nějakého chci. Že můžu nechtít děti. Že nepatřím jen do kuchyně, že nemusím žehlit (protože když se prádlo správně pov…