Přeskočit na hlavní obsah

Proč mi nejde pracovat (jen) pro peníze


Když jsem před lety dávala výpověď z plného úvazku, byla jsem marketingem naprosto znechucená. Tenhle nádherný obor, do kterého jsem se v patnácti zamilovala díky Davidu Ogilvymu a jeho knížce O reklamě, mě naprosto znechutil. Poslední plnoúvazkové měsíce jsme totiž řešili pořád jen peníze, rozpočty, škrty, budgety, finance. Kolik na to máme, kolik můžeme ušetřit, co seškrtáme, kde přidáme. Jak vykouzlit znouzectnost ze seškrtaného rozpočtu. Měla jsem svého milovaného oboru plné zuby (nebo plnej hajzl, jak po vzoru šestileté dětské moudrosti doma říkáme) a nemohla jsem vystát už ani vteřinu v té finanční mašinérii. 

Chtěla jsem tvořit, ne počítat. Za každým slovem jsem viděla jen točící se zlaťáčky. Zůstat ještě chvíli, doženu se ke zbláznění. 

Abychom si rozuměli, peníze jsou důležité a rozpočty taky. Je potřeba vědět, kolik bude práce stát, co si za ni můžeme dovolit zaplatit, na kolik nás to vyjde, jak s penězi hospodařit. Je potřeba se umět prodat, smlouvat, vyjednávat o ceně. Je nutné nacenit svou sazbu a nebát se ji lidem představit. Ale to všechno pro mě nemůže být na první místě.

Kdysi na vysoké mi jednou spolužák vyprávěl, za kolik peněz si nějaký fotbalový klub koupil nějakého fotbalistu. Sám nad tou částkou nevěřícně kroutil hlavou, následně kroutil hlavou nade mnou, protože to se mnou žádné udivení neudělalo. Jednak jsem si ani nedokázala představit, jak ten bambilion biliard vypadá (pravděpodobně asi jako sejf Kačera Skrblíka), ani mi nepřišlo zajímavé se tím moc zabývat, když to nejsou moje peníze. Ne, že by mě peníze nezajímaly, to bychom neměli brzo co pojíst, ale neohromují mě tolik, jako jiné lidi (muže). Představují pro mě praktickou stránku života, ale ne "vyšší" modlu, kterou bych měla uctívat a padat z ní na zadek. Možná je to tím, že jsem žena, možná ne, kdo ví.

Kdybych měla pracovat "jen" pro peníze, nedokážu to, protože pro mě nepředstavují tak vysokou (morální? spirituální?) hodnotu, která by mě vydržela motivovat den co den. Ono najít motiv pro výkon práce je už tak těžké. Pokud někdo pro peníze pracovat umí, vlastně mu závidím, protože si (asi) ušetří ty sebepřesvědčovací filozofovací chvíle, kdy nevím, jestli mi to za ty nervy vlastně stojí (čímž jsem si vlastně odpověděla, že nestojí).

A teď ještě druhá odbočka. Na začátku roku jsem pocítila touhu pomáhat lidem a předávat svá vlastní moudra. Nenaběhla jsem sice do první charity, ale začala jsem se porozhlížet po okolí, komu bych mohla pomoct alespoň trošku svým marketingovým umem. Zdarma a v rámci nezneužívacích mezí samozřejmě. Dostala jsem se tak k sepsání jednoho článku, trvalo mi to skoro pět hodin, jeden celý den jsem psala, mazala, četla, vymýšlela, doplňovala. Po strašně dlouhé době jsem se dostala to té zóny, do toho uměleckého flow a každé slovo pro mě bylo jako náplast na poškrábanou duši. Milovala jsem to a došlo mi, že TO je TO, co CHCI.

Ve chvíli, kdy se pro mě psaní stalo prací, zmizelo mi z něj kouzlo. Přestala jsem to dělat ráda. Viděla jsem jen (neúměrnou, dycky) cenu za normostranu nebo za hodinu. Počet znaků s mezerami. Třicet úprav od klienta. Zmizela mi radost. Vždyť já ráda psala všechny referáty i diplomku! A teď jsem se smrskla na šklebící se duši, která počítá znaky.

Co si z toho odnáším? Že to, co miluju, si musím dovolit. Že to nejde vždycky dělat jen pro peníze. Že tomu peníze ubírají radost. Že miluju psaní a měla bych psát proto, že to miluji. Že si musím dopřát výtrysky slov a nechávat se unášet proudem. Že se toho nesmím bát, protože pracovního času mi to neubere. Naopak mi to přidá tolik radosti, jako žádný pracovní post a tweet ne. Že si tu psací radost musím dopřávat co nejčastěji a HNED v tu chvíli, co to na mě přijde. Tak vznikají ty nejlepší texty a nápady. A peníze? Ty přijdou taky, protože když něco děláme s láskou a vložíme do toho svou energii, vrátí se nám.


Nejčtenější

Robert Vlach: Na volné noze aneb Bible a psychologická poradna v jednom

Lidé čtou knížky proto, aby si odpočinuli, načerpali inspiraci, rozšířili si slovní zásobu, dozvěděli se něco nového (nebo starého v případě historických románů)... Můj důvod, proč jsem se pustila do louskání veledíla Na volné noze z pera volnonožského poradce Roberta Vlacha byla kombinace zvědavosti, potřeby dozvědět se něco nového a lehké freelancerské ztracenosti. Co mi kniha předala a stojí za to těch 700 stran číst?

Mou zálibou v posledních měsících je půjčit si knihu z knihovny, odložit ji na vrchol hromady knížek k přečtení, počkat a pár dní před termínem vrácení se pustit do intenzivního a hysterického čtení. Tímto způsobem jsem (bohužel) četla i Na volné noze, což sice nebylo úplně ideální, ale bylo to velmi intenzivní. Jako bych se na dva týdny přihlásila na rychlokurz všeho, co mě na volné noze čeká. Kéž bych si knihu přečetla, když se na volnou nohu šla!

Jako freelancerka začínám svůj třetí podnikatelský rok, kniha tedy vycházela ve stejný čas, kdy jsem ze stabilního zamě…

12 typů (hrozných) šéfů, se kterými se setkáte úplně všude

Život mávne proutkem a najednou má(m) člověk za sebou patnáctiletou pracovní zkušenost (stačí začít brigádničit už na střední a stejný obor dělat i ve třiceti), během které projde pod rukama mnohých šéfů, manažerů a nadřízených. Kdo už někdy nějakého šéfa měl, ten ví, že jsou všelijací. Někteří nás inspirují a motivují, jiní deptají a potápí. Je fajn si z toho (často s odstupem) vzít alespoň krapet dobrého, i kdyby to mělo být jen nakopnutí ke změně zaměstnavatele. Každý z mých šéfů, klientů a manažerů mi do života něco dal a posunul mě tam, kde jsem teď (ať už je to kdekoli). Ve volné chvíli (na volné noze) jsem dala dohromady seznam 12 nepříjemných (arche)typů, které se nejčastěji opakují. Třeba mezi nimi poznáte i toho svého (což vám nepřeji). Tak tedy, konec (rádoby) vtipných poznámek v závorkách a jdeme na manažerskou hitparádu.

1. Vraceč
Vraceč je nespokojený šéf, který vám vrátí práci ne 3x, ale 20x a stále nebude spokojený. Jediné, co ukončí vaše trápení, je deadline, kdy odevz…

Jak jsem tuhle zjistila, že jsem vlastně od narození feministka

Žiju v nádherné sociální bublině. Jsem obklopená stejně smýšlejícími lidmi, máme společný humor, dokážeme si hodiny povídat, máme stejné kroužky, rozumíme si a předáváme si spoustu názorů a zkušeností ze svých vlastních životů. Ve výchově jsme byli vedení podobně. Právě to, z jakých (ne)poměrů pocházíme, nás spojuje, v tom podvědomě nacházíme tu společnou jistotu.
Byla jsem vychovaná ve víře, že jsem předurčená k úspěchu. Že má můj názor stejnou hodnotu, jako názory ostatních, i když... tím, že jsem Lev, jsou pro mě mé názory jediné "správné" a vůbec slyšet ty ostatní jsem se musela mechanicky naučit. Že mám právo studovat cokoli, co chci. Že není pochyb, že bych na to (ne)měla hlavu. Že můžu dělat jakoukoli kariéru, po které toužím, a dostat zaplaceno stejně, jako chlapi. Že patřím do politiky, když budu chtít. Že si můžu vybrat partnera, nebo jestli vůbec nějakého chci. Že můžu nechtít děti. Že nepatřím jen do kuchyně, že nemusím žehlit (protože když se prádlo správně pov…