Přeskočit na hlavní obsah

Proč mi nejde pracovat (jen) pro peníze


Když jsem před lety dávala výpověď z plného úvazku, byla jsem marketingem naprosto znechucená. Tenhle nádherný obor, do kterého jsem se v patnácti zamilovala díky Davidu Ogilvymu a jeho knížce O reklamě, mě naprosto znechutil. Poslední plnoúvazkové měsíce jsme totiž řešili pořád jen peníze, rozpočty, škrty, budgety, finance. Kolik na to máme, kolik můžeme ušetřit, co seškrtáme, kde přidáme. Jak vykouzlit znouzectnost ze seškrtaného rozpočtu. Měla jsem svého milovaného oboru plné zuby (nebo plnej hajzl, jak po vzoru šestileté dětské moudrosti doma říkáme) a nemohla jsem vystát už ani vteřinu v té finanční mašinérii. 

Chtěla jsem tvořit, ne počítat. Za každým slovem jsem viděla jen točící se zlaťáčky. Zůstat ještě chvíli, doženu se ke zbláznění. 

Abychom si rozuměli, peníze jsou důležité a rozpočty taky. Je potřeba vědět, kolik bude práce stát, co si za ni můžeme dovolit zaplatit, na kolik nás to vyjde, jak s penězi hospodařit. Je potřeba se umět prodat, smlouvat, vyjednávat o ceně. Je nutné nacenit svou sazbu a nebát se ji lidem představit. Ale to všechno pro mě nemůže být na první místě.

Kdysi na vysoké mi jednou spolužák vyprávěl, za kolik peněz si nějaký fotbalový klub koupil nějakého fotbalistu. Sám nad tou částkou nevěřícně kroutil hlavou, následně kroutil hlavou nade mnou, protože to se mnou žádné udivení neudělalo. Jednak jsem si ani nedokázala představit, jak ten bambilion biliard vypadá (pravděpodobně asi jako sejf Kačera Skrblíka), ani mi nepřišlo zajímavé se tím moc zabývat, když to nejsou moje peníze. Ne, že by mě peníze nezajímaly, to bychom neměli brzo co pojíst, ale neohromují mě tolik, jako jiné lidi (muže). Představují pro mě praktickou stránku života, ale ne "vyšší" modlu, kterou bych měla uctívat a padat z ní na zadek. Možná je to tím, že jsem žena, možná ne, kdo ví.

Kdybych měla pracovat "jen" pro peníze, nedokážu to, protože pro mě nepředstavují tak vysokou (morální? spirituální?) hodnotu, která by mě vydržela motivovat den co den. Ono najít motiv pro výkon práce je už tak těžké. Pokud někdo pro peníze pracovat umí, vlastně mu závidím, protože si (asi) ušetří ty sebepřesvědčovací filozofovací chvíle, kdy nevím, jestli mi to za ty nervy vlastně stojí (čímž jsem si vlastně odpověděla, že nestojí).

A teď ještě druhá odbočka. Na začátku roku jsem pocítila touhu pomáhat lidem a předávat svá vlastní moudra. Nenaběhla jsem sice do první charity, ale začala jsem se porozhlížet po okolí, komu bych mohla pomoct alespoň trošku svým marketingovým umem. Zdarma a v rámci nezneužívacích mezí samozřejmě. Dostala jsem se tak k sepsání jednoho článku, trvalo mi to skoro pět hodin, jeden celý den jsem psala, mazala, četla, vymýšlela, doplňovala. Po strašně dlouhé době jsem se dostala to té zóny, do toho uměleckého flow a každé slovo pro mě bylo jako náplast na poškrábanou duši. Milovala jsem to a došlo mi, že TO je TO, co CHCI.

Ve chvíli, kdy se pro mě psaní stalo prací, zmizelo mi z něj kouzlo. Přestala jsem to dělat ráda. Viděla jsem jen (neúměrnou, dycky) cenu za normostranu nebo za hodinu. Počet znaků s mezerami. Třicet úprav od klienta. Zmizela mi radost. Vždyť já ráda psala všechny referáty i diplomku! A teď jsem se smrskla na šklebící se duši, která počítá znaky.

Co si z toho odnáším? Že to, co miluju, si musím dovolit. Že to nejde vždycky dělat jen pro peníze. Že tomu peníze ubírají radost. Že miluju psaní a měla bych psát proto, že to miluji. Že si musím dopřát výtrysky slov a nechávat se unášet proudem. Že se toho nesmím bát, protože pracovního času mi to neubere. Naopak mi to přidá tolik radosti, jako žádný pracovní post a tweet ne. Že si tu psací radost musím dopřávat co nejčastěji a HNED v tu chvíli, co to na mě přijde. Tak vznikají ty nejlepší texty a nápady. A peníze? Ty přijdou taky, protože když něco děláme s láskou a vložíme do toho svou energii, vrátí se nám.


Komentáře

Nejčtenější

12 typů (hrozných) šéfů, se kterými se setkáte úplně všude

Život mávne proutkem a najednou má(m) člověk za sebou patnáctiletou pracovní zkušenost (stačí začít brigádničit už na střední a stejný obor dělat i ve třiceti), během které projde pod rukama mnohých šéfů, manažerů a nadřízených. Kdo už někdy nějakého šéfa měl, ten ví, že jsou všelijací. Někteří nás inspirují a motivují, jiní deptají a potápí. Je fajn si z toho (často s odstupem) vzít alespoň krapet dobrého, i kdyby to mělo být jen nakopnutí ke změně zaměstnavatele. Každý z mých šéfů, klientů a manažerů mi do života něco dal a posunul mě tam, kde jsem teď (ať už je to kdekoli). Ve volné chvíli (na volné noze) jsem dala dohromady seznam 12 nepříjemných (arche)typů, které se nejčastěji opakují. Třeba mezi nimi poznáte i toho svého (což vám nepřeji). Tak tedy, konec (rádoby) vtipných poznámek v závorkách a jdeme na manažerskou hitparádu.

1. Vraceč
Vraceč je nespokojený šéf, který vám vrátí práci ne 3x, ale 20x a stále nebude spokojený. Jediné, co ukončí vaše trápení, je deadline, kdy odevz…

Kdyby rok bylo prase aneb Ohlédnutí za 2019

Když jsem se dozvěděla, že rok 2019 je v čínském horoskopu prase, což znamená blahobyt, těšila jsem se, jak konečně neuvěřitelně zbohatnu (prodejem knížky samozřejmě), budu v balíku, za vodou,  žít si jako prase v žitě a do pusy mi budou lítat pečená kuřata... Jediné, co mi teď lítá do pusy, jsou mušky svilušky z kytek, kterých jsem si domů natahala až moc (kytek), a teď se jich nemůžu zbavit (mušek). Za vodu jsem se během roku nedostala, v některých měsících spíš pod, ale jako takové malé prasátko v malém žitném políčku si vlastně žiju. Zjistila jsem totiž, kolik toho v životě (ne)potřebuju. A to je asi to nejvíc, co mi rok 2019 mohl dát.
Uplynulý rok pro mě byl jako cosinusoida (machřím, ale musela jsem si vygůglit, která funkce je která). Začala jsem hezky nahoře, postupem měsíců se propadla a končím (snad) zase trošku výš. I když nevím, jak moc nahoře jsem vlastně začínala.

První měsíce v roce jsem se "smiřovala" se svou novou rolí - spisovatelskou. Zvykala jsem si na t…

O nevyslovitelném příjmení

Rákojtova
Rejčltová
Rajčatová
Rachejtlová
Rejkotová
Richtrová
Rajchlová
Rechlová
Rikotová Vesele bych mohla pokračovat dál, ale ani jedna z verzí není správná. Vyslechla jsem si jich stovky,  některé vtipnější, jiné lehce potupné, ale téměř vždycky nesprávné. Mé noblesní příjmení, které ráda a hrdě nosím, umí napoprvé vyslovit jen 5% lidí. Chápu to, proto jsem napoprvé trpělivá a usměvavá. Napodruhé už lehce netrpělivá. Napotřetí to už považuji za lehký útok. Je ale pravdou, že ve spěchu ho neumím pořádně napsat ani já, často mi nějaké písmenko uteče. A tak vznikla Veronika Rei.
Zkracovat své příjmení jsem začala už na střední škole, když do mého života vstoupil internet a emailové schránky, které měly vypadat reprezentativně. Protože "sexymedaxxl@seznam.cz" je sice vtipné, ale na posílání domácích úkolů učitelům nepoužitelné (pokud se teda nestydíte, spolužák takový email na domácáky opravdu používal). Postupné převládání zkrácené verze přišlo na vysoké a následně v práci, kdy jse…