Přeskočit na hlavní obsah

Sprostý svět knižního podsvětí


"Vydám si knížku sama, aby mi do toho nikdo nemluvil," vesele jsem si pomyslela a do roka a do dne udělala. 
Ne, neměla jsem promyšlenou obchodní strategii.
Ne, neměla jsem připravený eshop.
Ne, nechtěla jsem do knihkupectví.
Ano, řídila jsem se impulzivními nočními rozhodnutími, vždyť jsem přeci bohém, písmenková víla a intuice mi pomůže. A taky pomohla.

S haldou čerstvě vytištěných prvotin, složených v nohách postele malého vršovického přízemního bytu, jsem si slastně oddychla. A mám to doma! No jo, ale co teď s tím? S lehkým vyhořením jsem připravila web, prodala první kusy po známých, ponořila se do světa knižních instagramerů a rozeslala desítky nabídek po knihkupectvích. K mému naivnímu šoku mi na spolupráci kývli dva čeští distribuční giganti - Euromedia a Pemic Books (s těmi to ale nedopadlo a na mých 5 follow-up mailů už nikdo neodpověděl). Knížku jsem poslala ještě do menšího knihkupectví a rozjela to s Euroškou - čas dobýt knižní trh a stát se novou českou nejprodávanější a nejoblíbenější spisovatelkou.

HA HA HA

Vztahy prý ničí očekávání a má očekávání byla ve vztahu ke knižní distribuci obrovská. Čekala jsem mediální podporu (abych nekřivdila, tak knížka byla propagovaná ve vyhledávání na Googlu a v září 2019 jsem v Luxoru směla udělat krásný křest), vystavení v přední linii a v poličkách "Doporučujeme" a "Nejprodávanější". První měsíc jsem se chodila dívat do všech možných Luxorů, jestli tam Zbožňuju je. A fakt bylo! Dva tři kusy schované v regálku českých autorů. Tak mi pomalu začala docházet pravda o knižním světě a o tom, jak to doopravdy funguje. A že jako nějaká malá a neznámá samovydavatelka nemám šanci se s knižními velikány (a jejich penězi) prát. Že je to všechno o reklamě a o tom, kdo toho kolik zaplatí. 

I když jsem měla od začátku pocit, jako bych zaprodala duši ďáblu, omlouvala jsem to pomyslnou PRESTIŽÍ, kterou představuje má prvotinka v Luxoru a dalších knihkupectvích. Reálná a ošahatelná, ne jen virtuální na eshopu. Uklidňovala jsem se, že se to přeci rozjede. Pak přišlo první vyúčtování a první faktura po splatnosti. A druhá, třetí, pátá... Splatnost dva měsíce, penále ve smlouvě a já se trapně dožaduji svých pár stovek a dělám nepříjemné emailové bububu. 

Po půl roce spolupráce jsem z toho byla už jen smutná a snažila se najít alespoň jeden bonus, jedno plus, proč u Euromedie zůstávat.
  • Obrovská marže na knihách (a to jsem na tom byla o desítky procent lépe než spisovatelé, kteří šli rovnou přes nakladatelství)
  • Faktury s dvouměsíční splatností vždy po splatnosti
  • Nenaplněná očekávání ohledně mediální podpory
  • Malé prodeje v řádu jednotek (nejméně 2, nejvíc 16)
  • Ponížená doporučená prodejní cena, kterou se tak podkopávají mé vlastní prodeje přes eshop
A pak na mě jednou vykoukla z regálu Luxoru knížka zabalená v plastu. Na jednu stranu tomu rozumím, s bílou knížkou se musí manipulovat skoro v rukavičkách, do distribučního skladu jsem je dodala zabalené po deseti kusech, ale zabalit každou zvlášť pravděpodobně právě proto, že se ke knížkám zas až tak moc ohleduplně při přepravě nechová? To přeci není úplně správné. Vzhledem k tomu, že je jednou z mých filozofií "udržitelné balení", při kterém využívám materiály, které by jinak skončily v koši, pro mě ten pytlík byl jako poslední hřebík do rakvičky. A co teprve fakt, že knížka je minimalistická zvenku, ale uvnitř je plná nádherných ilustrací, které jí dodávají půlku duše. A které si čtenář těžko prohlédne, když knihu nemůže ani otevřít. 

Sepsala jsem si všechna pro a proti a spolupráci s Euromedií ukončila. První vratku už mám doma a ošmudlané "Chromáčky" prodávám za zvýhodněnou cenu. Přeci je nevyhodím a lidé je (k mému úžasu) chtějí adoptovat do svých knihovniček i za cenu ohnutého růžku.

Knižní trh je marketingový kolotoč jako kterýkoli jiný. Knížky miluju a přinášejí mi potěšení jako nic jiného. To, že se na knihkupectví dívám jako "dream job" a "dream svět" plný krásného čtení, je strašně naivní. Má zkušenost s velkým distributorem byla minimálně "očiotevírající" a bůhví, kolik se toho ještě skrývá pod článkem ve smlouvě "Důvěrnost informací". To, co čtenář nevidí (a co vlastně nevím ani já), je obrovský kolotoč, který živí spoustu lidí a často začíná levným tiskem v Číně. Vyzkoušela jsem si to, zjistila co a jak chci a je čas na krok zpátky tak, aby to bylo příjemné hlavně pro mě a mé čtenáře.  

Dnešní zamyšlení inspiroval tento článek od Tomáše Hajzlera.

Nejčtenější

Robert Vlach: Na volné noze aneb Bible a psychologická poradna v jednom

Lidé čtou knížky proto, aby si odpočinuli, načerpali inspiraci, rozšířili si slovní zásobu, dozvěděli se něco nového (nebo starého v případě historických románů)... Můj důvod, proč jsem se pustila do louskání veledíla Na volné noze z pera volnonožského poradce Roberta Vlacha byla kombinace zvědavosti, potřeby dozvědět se něco nového a lehké freelancerské ztracenosti. Co mi kniha předala a stojí za to těch 700 stran číst?

Mou zálibou v posledních měsících je půjčit si knihu z knihovny, odložit ji na vrchol hromady knížek k přečtení, počkat a pár dní před termínem vrácení se pustit do intenzivního a hysterického čtení. Tímto způsobem jsem (bohužel) četla i Na volné noze, což sice nebylo úplně ideální, ale bylo to velmi intenzivní. Jako bych se na dva týdny přihlásila na rychlokurz všeho, co mě na volné noze čeká. Kéž bych si knihu přečetla, když se na volnou nohu šla!

Jako freelancerka začínám svůj třetí podnikatelský rok, kniha tedy vycházela ve stejný čas, kdy jsem ze stabilního zamě…

12 typů (hrozných) šéfů, se kterými se setkáte úplně všude

Život mávne proutkem a najednou má(m) člověk za sebou patnáctiletou pracovní zkušenost (stačí začít brigádničit už na střední a stejný obor dělat i ve třiceti), během které projde pod rukama mnohých šéfů, manažerů a nadřízených. Kdo už někdy nějakého šéfa měl, ten ví, že jsou všelijací. Někteří nás inspirují a motivují, jiní deptají a potápí. Je fajn si z toho (často s odstupem) vzít alespoň krapet dobrého, i kdyby to mělo být jen nakopnutí ke změně zaměstnavatele. Každý z mých šéfů, klientů a manažerů mi do života něco dal a posunul mě tam, kde jsem teď (ať už je to kdekoli). Ve volné chvíli (na volné noze) jsem dala dohromady seznam 12 nepříjemných (arche)typů, které se nejčastěji opakují. Třeba mezi nimi poznáte i toho svého (což vám nepřeji). Tak tedy, konec (rádoby) vtipných poznámek v závorkách a jdeme na manažerskou hitparádu.

1. Vraceč
Vraceč je nespokojený šéf, který vám vrátí práci ne 3x, ale 20x a stále nebude spokojený. Jediné, co ukončí vaše trápení, je deadline, kdy odevz…

Kdyby rok bylo prase aneb Ohlédnutí za 2019

Když jsem se dozvěděla, že rok 2019 je v čínském horoskopu prase, což znamená blahobyt, těšila jsem se, jak konečně neuvěřitelně zbohatnu (prodejem knížky samozřejmě), budu v balíku, za vodou,  žít si jako prase v žitě a do pusy mi budou lítat pečená kuřata... Jediné, co mi teď lítá do pusy, jsou mušky svilušky z kytek, kterých jsem si domů natahala až moc (kytek), a teď se jich nemůžu zbavit (mušek). Za vodu jsem se během roku nedostala, v některých měsících spíš pod, ale jako takové malé prasátko v malém žitném políčku si vlastně žiju. Zjistila jsem totiž, kolik toho v životě (ne)potřebuju. A to je asi to nejvíc, co mi rok 2019 mohl dát.
Uplynulý rok pro mě byl jako cosinusoida (machřím, ale musela jsem si vygůglit, která funkce je která). Začala jsem hezky nahoře, postupem měsíců se propadla a končím (snad) zase trošku výš. I když nevím, jak moc nahoře jsem vlastně začínala.

První měsíce v roce jsem se "smiřovala" se svou novou rolí - spisovatelskou. Zvykala jsem si na t…