Přeskočit na hlavní obsah

Kouzlo Marie kondo, které ve Forbesu přehlídli

Zdroj Forbes

Tento veselý text je reakcí na článek Jak letos na jarní úklid aneb Co mě v karanténě (ne)naučila Marie Kondo z Forbesu, který na mě tuhle vykouk, protože internety o mně vědí všechno. Během prvních týdnů karantény jsem se (z nudy) dostala k Netflixovému seriálu Tidying Up with Marie Kondo. Do té doby jsem o Marii pouze slyšela, ale nikdy ji neviděla. Už vůbec jsem se o uklízecí metody nezajímala a byla spokojená s tím, jak to doma mám. Netušila jsem, jak mě seriál vezme - během prvního dílu se mi sám od sebe zorganizoval pracovní stůl. Pak jsem si vzala na paškál i šatník a papíry. Na šuplíky se teprve chystám. Měla jsem pocit, že jsem objevila zázrak! Nejen, že mě uklízení začalo bavit (tedy, zatím ne z dlouhodobého hlediska a spíše impulzivně), ale pochopila jsem SMYSL učení KonMari. Nejen, že si nechávám jen věci, které u mě spark joy, ale taky je zorganizuji tak, abych je měla stále na očích a věděla, kde co mám. A na to paní redaktorka zapomněla.

"Marie Kondo nemá pravdu." začíná celkem jasným statementem článek. Irena Cápová líčí v prvních odstavcích s přiznanou nadsázkou, jak vás tahle malá podlá Marie s úsměvem nechá vyhodit 300 věcí, nechat si dvě knížky a žít v minimalismu. Pouští se do boje argumenty z vlastní životní zkušenosti, vyvrací, proč s filozofií Marie Kondo nesouhlasí a proč jí už dávno přišla podezřelá. V jedné větě se však prozradí, že autorka článku asi přesně tuto filozofii nepochopila. Tou větou je "Mnohokrát jsem ale na některé kusy zapomněla." V tu chvíli začala být autorka podezřelá mně. A hned vám vysvětlím proč.

Jak jsem ze seriálu pochopila a svůj prostor kolem sebe zorganizovala, naším cílem není minimalistický byt se dvěma knihami a jedním srolovaným tričkem KonMari metodou. Je to přehledný a zorganizovaný prostor, nad kterým mám nadvládu, vím, kde co je a díky tomu se vyhnu nakupování stejných věcí, které už dávno mám. Jak často se vám stalo, že jste si domů slavnostně přinesli věc, kterou jste vzápětí objevili na dně nějakého šuplíku, ideálně v těch samých barvách? Mně se to děje často hlavně při nákupech oblečení - dotáhla jsem to do extrému, kdy jsem si do kabinky radostně přinesla k vyzkoušení svetr, který jsem už měla na sobě. Marie Kondo nám radí, jak zorganizovat úložné prostory, aby vše bylo přehledné a my měli věci okamžitě na očích. Abychom viděli nejen, kde co máme, ale hlavně co máme. A tady paní redaktorka odhalila svou neznalost podruhé.
 
"A vidíte, pak přijde den, kdy odněkud ze dna své skříně vytáhnete nádherný tmavomodrý vlněný svetr Emanuel Ungaro, který jste tam zapomněla před 10 lety, když jste se přistěhovala k manželovi a koupila si tuhle skříň. Svetr je v bezchybném stavu (umím dobře zazimovat, moli si na mě nepřijdou) a po těch 10 letech máte pocit, že jste si ho koupila nový.

Marie Kondo by vám ho vyhodila už před devíti lety. Stejně jako tu stařičkou vintage večerní kabelku, která je celá pošitá korálky. A celkově je trochu dekadentní, kdysi jsem si ji koupila v Paříži v jednom starožitnictví ve čtvrti Marais, pak jsem ji řadu let nosila, pak řadu let nenosila – a už zase se vrací do módy. Slíbila jsem jí, že půjde se mnou na první večírek po karanténě. Je překrásná. Jak jsem jen mohla zapomenout?"

Zde si troufnu tvrdit, že autorka se s Marií Kondo úplně minula a mnohem víc by jí seděla metoda Kamily Boudové - schovej si nenošené oblečení do kufru, dej ho do sklepa a za rok do něj jdi "nakoupit". Pokud by brala autorka Marii Kondo vážně, pak by se jí svetr ani kabelka nezatoulaly - byly by v šatníku vidět okamžitě a autorka v nich mohla dělat parádu uplynulých 10 let. Pokud k nim má stále takovou citovou vazbu, jako teď, sotva by neprošly metodou "spark joy", protože by tu radost vyvolaly. A kdyby ne, kdyby se po pohledu či doteku modrého svetru nezaradovala, ale naopak se cítila jako ohyzdná slonice po zimním výkrmu, nu, pak by svetr asi putoval jinam.

Z celého textu mi prostě vyplývá, že autorka bere jméno Marie Kondo nadarmo a pravděpodobně i proto, že to bude dobrý titulek, na který lidé zvědavě prokliknou - tak, jako jsem to udělala já. Ve výsledku je to ale povídání o tom, kolik toho sama zašantročila, teď při karanténím úklidu našla a jak je Marie Kondo prostě zločinec. Přitom vůbec nejde o to vyhazovat věci, které nenosíme. Jde o to si nechat ty, ze kterých budeme mít radost, i kdyby to byly třeba všechny. Pak přichází krok nového urovnávání a organizování tak, abychom o nich měli přehled a nezapomněli na ně.

Sama jsem toho během velkého uklízení zase až tak moc nevyhodila. Mnohem důležitější je pro mě právě ta organizace. Najednou mám tolik skvělých věcí, které byly zastrčené úplně ve spodu! A všechny ve mně sparknou radost. Pokud ne, vytřídím je časem.

Věřím, že si každý dokáže vzít z jakékoli metody či filozofie to nejlepší, ale i to nejhorší. Pak je to jen o přístupu života, zda budeme pi♥ovat, že je něco stupidní, aniž bychom přesně věděli, o čem mluvíme, nebo vezmeme sami sebe s nadsázkou a ukážeme na svém vlastním příkladu, jak by nám taková organizace byla bývala pomohla.



Nejčtenější

Robert Vlach: Na volné noze aneb Bible a psychologická poradna v jednom

Lidé čtou knížky proto, aby si odpočinuli, načerpali inspiraci, rozšířili si slovní zásobu, dozvěděli se něco nového (nebo starého v případě historických románů)... Můj důvod, proč jsem se pustila do louskání veledíla Na volné noze z pera volnonožského poradce Roberta Vlacha byla kombinace zvědavosti, potřeby dozvědět se něco nového a lehké freelancerské ztracenosti. Co mi kniha předala a stojí za to těch 700 stran číst?

Mou zálibou v posledních měsících je půjčit si knihu z knihovny, odložit ji na vrchol hromady knížek k přečtení, počkat a pár dní před termínem vrácení se pustit do intenzivního a hysterického čtení. Tímto způsobem jsem (bohužel) četla i Na volné noze, což sice nebylo úplně ideální, ale bylo to velmi intenzivní. Jako bych se na dva týdny přihlásila na rychlokurz všeho, co mě na volné noze čeká. Kéž bych si knihu přečetla, když se na volnou nohu šla!

Jako freelancerka začínám svůj třetí podnikatelský rok, kniha tedy vycházela ve stejný čas, kdy jsem ze stabilního zamě…

12 typů (hrozných) šéfů, se kterými se setkáte úplně všude

Život mávne proutkem a najednou má(m) člověk za sebou patnáctiletou pracovní zkušenost (stačí začít brigádničit už na střední a stejný obor dělat i ve třiceti), během které projde pod rukama mnohých šéfů, manažerů a nadřízených. Kdo už někdy nějakého šéfa měl, ten ví, že jsou všelijací. Někteří nás inspirují a motivují, jiní deptají a potápí. Je fajn si z toho (často s odstupem) vzít alespoň krapet dobrého, i kdyby to mělo být jen nakopnutí ke změně zaměstnavatele. Každý z mých šéfů, klientů a manažerů mi do života něco dal a posunul mě tam, kde jsem teď (ať už je to kdekoli). Ve volné chvíli (na volné noze) jsem dala dohromady seznam 12 nepříjemných (arche)typů, které se nejčastěji opakují. Třeba mezi nimi poznáte i toho svého (což vám nepřeji). Tak tedy, konec (rádoby) vtipných poznámek v závorkách a jdeme na manažerskou hitparádu.

1. Vraceč
Vraceč je nespokojený šéf, který vám vrátí práci ne 3x, ale 20x a stále nebude spokojený. Jediné, co ukončí vaše trápení, je deadline, kdy odevz…

Kdyby rok bylo prase aneb Ohlédnutí za 2019

Když jsem se dozvěděla, že rok 2019 je v čínském horoskopu prase, což znamená blahobyt, těšila jsem se, jak konečně neuvěřitelně zbohatnu (prodejem knížky samozřejmě), budu v balíku, za vodou,  žít si jako prase v žitě a do pusy mi budou lítat pečená kuřata... Jediné, co mi teď lítá do pusy, jsou mušky svilušky z kytek, kterých jsem si domů natahala až moc (kytek), a teď se jich nemůžu zbavit (mušek). Za vodu jsem se během roku nedostala, v některých měsících spíš pod, ale jako takové malé prasátko v malém žitném políčku si vlastně žiju. Zjistila jsem totiž, kolik toho v životě (ne)potřebuju. A to je asi to nejvíc, co mi rok 2019 mohl dát.
Uplynulý rok pro mě byl jako cosinusoida (machřím, ale musela jsem si vygůglit, která funkce je která). Začala jsem hezky nahoře, postupem měsíců se propadla a končím (snad) zase trošku výš. I když nevím, jak moc nahoře jsem vlastně začínala.

První měsíce v roce jsem se "smiřovala" se svou novou rolí - spisovatelskou. Zvykala jsem si na t…