Přeskočit na hlavní obsah

Zase kráva za volantem


Jedu si tak 110 v prostředním pruhu na dálnici do Prahy. Je po dešti, pravidelně míjím cedule se sníženou rychlostí na 120. Držím si odstup, radši větší, protože vím, jak se lidi (a nechce se mi hned říkat muži) na silnici chovají. Všechno to jede hladce a plynuje, jsem spokojená a pokorná. Nikam se necpu. Užívám si to. Najednou slyším troubení - pět rychlých zatroubení TŮT TŮT TŮT TŮT TŮŮT. Nevím, co se děje, tak se opatrně rozhlídnu. Zleva mě předjíždí týpeček v černém jaguáru a PRSTEM NA MĚ UKAZUJE. Pravděpodobně i něco pořvává, ale to přes zavřená okýnka neslyším. Trochu mě zamrazí, protože nevím, co se stalo, rozesmutním se, zmateně koukám do zpětných zrcátek, co se to jako děje, ale nevím. Vážně nevím.

Čas od času se mi (nám všem, doufám), stane nějaká lapálie. Někdy se bojím najet z nájezdu na dálnici. Někdy se spletu a manévruju na poslední chvíli. V prvních letech řízení byl ten výstražný blikací čudlík s trojúhelníkem mým nejlepším přítelem - na omlouvání a děkování. Teď už jsem si po dvanácti letech s řidičákem docela jistá. Takže když nevím, co jsem udělala špatně, znervózním a začnu vymýšlet, co se asi tak mohlo panu Jaguárovi s malým... hm... časem, takže asi spěchá, na mně zdát tak špatného, že mě protroubil a prstem si na mě ještě ukázal.

Mozek (mi) při řízení reaguje automaticky a velmi rychle. Když jsem se ubezpečila, že jedu úplně normálně a nikoho neohrožuju, zapřemýšlela jsem nad dalšími věcmi, za které bych si "to vysloužila". Nesvítí mi zadní světla? Mám otevřený kufr a vylétají z něj ponožky, co si vezu od rodičů? Mám zapnutý blinkr? Mám prasklou pneumatiku? Z auta mi něco odlítává? Nevím. Ale... kdyby to tak bylo, pravděpodobně by mě někdo upozornil už před dvaceti minutami.

Rychlé sumárum možností mi zabralo asi minutu a půl. Další minutu jsem bojovala se smutkem, že se nade mnou zase někdo povyšuje. Že jsem si něco "vysloužila", protože dělám něco "špatně". A jako zmatené dítě nebo zvíře mě někdo plísní, ale já nevím za co. Za další minutu mi už hlavou pulzovala jen zmatená a trochu nevěřícní otázka "O co mu šlo?" Co mi chtěl? Myslel si, že v tom autě je někdo, koho zná? Nebo ještě lépe - už jsem tak slavná, že mě někdo poznal?

Pak jsem se oklepala a prostě si jela dál to svoje (tempo). Těch několik minut mi ale pohlo duší i emocemi a strašně ráda bych věděla, o co v tu situaci šlo. Týpeček pravděpodobně krosil dálnici stopade, vytlačoval auta a zběsile manévroval někde za mnou, očekávajíc, že se ho zděsím už z dálky, s úctou zajedu ke krajnici a dám jeho testosteronu volný průjezd. Naštěstí jsem naučená (od maminky, tatínka a pána z autoškoly), že k předjíždění je přeci ten úplně levý pruh. Taky jsem naučená, že na lidi ukazují jen hlupáci. A když někdo předjíždí, troubí a ještě ukazuje, asi se mu něco děje, zvlášť v žihadlovém autě, kterým přeci jasné dává najevo, že je o dost lepší než my ostatní v esůvéčkách. Asi měl nějaký problém a kdybych uměla odezírat ze rtů (v dálniční rychlosti), něco nepěkného se o sobě dozvím.

Víte... Tohle jsou přesně takové ty stereotypní situace, kdy se hezky ukazuje, že kdyby byl svět víc "ženštější", možná bychom na sebe byli i hodnější a k sobě ohleduplnější. Že agresivita bývá zakořeněná v jedincích, kteří si ji pak vybíjejí na slabších. Fér to není a jediné, co se s tím dá dělat, je to přejít, oklepat se a neřešit. A napsat o tom aspoň článek, když už nic jinýho.


Nejčtenější

Robert Vlach: Na volné noze aneb Bible a psychologická poradna v jednom

Lidé čtou knížky proto, aby si odpočinuli, načerpali inspiraci, rozšířili si slovní zásobu, dozvěděli se něco nového (nebo starého v případě historických románů)... Můj důvod, proč jsem se pustila do louskání veledíla Na volné noze z pera volnonožského poradce Roberta Vlacha byla kombinace zvědavosti, potřeby dozvědět se něco nového a lehké freelancerské ztracenosti. Co mi kniha předala a stojí za to těch 700 stran číst?

Mou zálibou v posledních měsících je půjčit si knihu z knihovny, odložit ji na vrchol hromady knížek k přečtení, počkat a pár dní před termínem vrácení se pustit do intenzivního a hysterického čtení. Tímto způsobem jsem (bohužel) četla i Na volné noze, což sice nebylo úplně ideální, ale bylo to velmi intenzivní. Jako bych se na dva týdny přihlásila na rychlokurz všeho, co mě na volné noze čeká. Kéž bych si knihu přečetla, když se na volnou nohu šla!

Jako freelancerka začínám svůj třetí podnikatelský rok, kniha tedy vycházela ve stejný čas, kdy jsem ze stabilního zamě…

12 typů (hrozných) šéfů, se kterými se setkáte úplně všude

Život mávne proutkem a najednou má(m) člověk za sebou patnáctiletou pracovní zkušenost (stačí začít brigádničit už na střední a stejný obor dělat i ve třiceti), během které projde pod rukama mnohých šéfů, manažerů a nadřízených. Kdo už někdy nějakého šéfa měl, ten ví, že jsou všelijací. Někteří nás inspirují a motivují, jiní deptají a potápí. Je fajn si z toho (často s odstupem) vzít alespoň krapet dobrého, i kdyby to mělo být jen nakopnutí ke změně zaměstnavatele. Každý z mých šéfů, klientů a manažerů mi do života něco dal a posunul mě tam, kde jsem teď (ať už je to kdekoli). Ve volné chvíli (na volné noze) jsem dala dohromady seznam 12 nepříjemných (arche)typů, které se nejčastěji opakují. Třeba mezi nimi poznáte i toho svého (což vám nepřeji). Tak tedy, konec (rádoby) vtipných poznámek v závorkách a jdeme na manažerskou hitparádu.

1. Vraceč
Vraceč je nespokojený šéf, který vám vrátí práci ne 3x, ale 20x a stále nebude spokojený. Jediné, co ukončí vaše trápení, je deadline, kdy odevz…

Sprostý svět knižního podsvětí

"Vydám si knížku sama, aby mi do toho nikdo nemluvil," vesele jsem si pomyslela a do roka a do dne udělala. Ne, neměla jsem promyšlenou obchodní strategii. Ne, neměla jsem připravený eshop. Ne, nechtěla jsem do knihkupectví. Ano, řídila jsem se impulzivními nočními rozhodnutími, vždyť jsem přeci bohém, písmenková víla a intuice mi pomůže. A taky pomohla.
S haldou čerstvě vytištěných prvotin, složených v nohách postele malého vršovického přízemního bytu, jsem si slastně oddychla. A mám to doma! No jo, ale co teď s tím? S lehkým vyhořením jsem připravila web, prodala první kusy po známých, ponořila se do světa knižních instagramerů a rozeslala desítky nabídek po knihkupectvích. K mému naivnímu šoku mi na spolupráci kývli dva čeští distribuční giganti - Euromedia a Pemic Books (s těmi to ale nedopadlo a na mých 5 follow-up mailů už nikdo neodpověděl). Knížku jsem poslala ještě do menšího knihkupectví a rozjela to s Euroškou - čas dobýt knižní trh a stát se novou českou nejprodávaně…